Bitva u Grunwaldu

Bitva u Grunwaldu, nazývaná taktéž u Tannenbergu nebo u Žalgirisu, se odehrála 15. července 1410 mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou koalicí. Veliteli vítězné polsko-litevské koalice byli polský král Vladislav II. Jagellonský a litevský velkokníže Vytautas, zatímco řádové rytíře v bitvě vedl jejich velmistr Ulrich von Jungingen. Jednalo se o rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské války (1409–1411) a jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy. Na vítězné straně bojovala i česká družina vedená moravským šlechticem a vojevůdcem Janem Sokolem z Lamberka a pravděpodobná je i účast Jana Žižky z Trocnova.

Bitva u Grunwaldu (Tannenbergu)
konflikt: Polsko-litevská válka s řádem
Obraz Bitwa pod Grunwaldem, Jan Matejko (1878)
Trvání	15. červenec 1410
Místo	Grunwald a Tannenberg, území Řádu německých rytířů
Souřadnice	53°29′ s. š., 20°5′40″ v. d.
Výsledek	vítězství polsko-litevské koalice
Strany
Polská koruna Mazovsko-varšavské knížectví Mazovsko-płocké knížectví Belžské knížectví Pomořansko-słupské vévodství Moldavské knížectví Litevské velkoknížectví Smolenská země ruští vazalové Litvy tatarsko-mongolští separatisté Zlaté hordy žoldnéři z Čech a Moravy moravští dobrovolníci žoldnéři ze Slezska valaští žoldnéři Řád německých rytířů Řád německých rytířů (řádový stát německých rytířů) hosté řádu němečtí vestfálští brunšvičtí míšeňští inflantští a porýnští švýcarští Pomořansko-štětínské vévodství Olešnické knížectví Olešnické knížectví Varmijské knížecí biskupství Pomezánské biskupství Chełmiňské biskupství Sambijské biskupství žoldnéři ze Západu
Velitelé
Vladislav II. Jagello Vytautas Veliký Zikmund Korybutovič Zemovít IV. Zemovít V. Janusz I. Starší Lengvenis Algirdaitis Bohuslav VIII. Alexandr I. Džalál ad-Dín Najman Beg Jan Sokol z Lamberka Zbislávek Jan z Jičína Zyndram z Maszkowic Zbigniew z Brzezia Sigismund Kęstutaitis Záviš Černý Dobieslav z Olešnice Jan Žižka (?) Ulrich von Jungingen † Friedrich von Wallenrode † Kuno von Lichtenstein † Tomáš z Merheimu Nikolaus von Renys Kazimír V. Štětínský Konrád VII. Bílý Kryštof von Gersdorf
Síla
16 000 – 39 000 (2/3 polských rytířů) 11 000 – 27 000
Ztráty
2 000-5 000 mrtvých, 8 000 raněných 8 000 mrtvých (více než 200 padlých rytířů řádu), 14 000 zajatých
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Po porážce v této bitvě již nikdy Řád německých rytířů nezískal zpět svůj bývalý vliv. Svědectví mála přímých svědků této bitvy jsou vesměs protikladná. Vzhledem k tomu, že se vojsko řádu německých rytířů šikovalo u vesničky Grunwald, koaliční polsko-litevská vojska u Tannenbergu, používají se pro tuto bitvu v jednotlivých zemích různé názvy. V německé dějepravě se bitva později nazvala bitvou u Tannenbergu, Poláci a Češi o ní mluví jako o bitvě u Grunwaldu a Litevci jako o bitvě u Žalgirisu.

Střetu se věnuje závěrečná část polského romantického filmu Křižáci režiséra Aleksandera Forda podle stejnojmenného románu Henryka Sienkiewicze.

Název a lokalita

Bitva byla vybojována na rovině mezi vesnicemi

• Grunwald (Žalgiris v litevštině),
• Stebark (Tannenberg v němčině) a
• Lodwigowo (Ludwigsdorf německy),

jak ležely tyto vesnice za sebou, v současnosti všechny jsou v Polsku. Nejbližší město u bojiště je Dąbrówno (Gilgenburg). Jména Žalgiris (z litevského Žalia giria) a Grunwald (z německého Grüner Wald) se překládají jako „zelený les“; německé Tannenberg lze přeložit jako „jedlový vrch“.

Bitva je nazývána:

• Schlacht bei Tannenberg (Bitva u Tannenbergu) v němčině,
• Žalgirio mūšis (Bitva u Žalgirisu) v litevštině,
• Bitwa pod Grunwaldem (Bitva u Grunwaldu) v polštině,
• Гру́нвальдзкая бі́тва (Bitva u Grunwaldu) v běloruštině,
• Ґрю́нвальдська би́тва (Bitva u Grunwaldu) v ukrajinštině,
• Grünwald suğışı v tatarštině.

Příčiny konfliktu

Ve 13. století byl Řád německých rytířů pozván mazovským knížetem Konrádem, po zničujícím nájezdu Prusů z roku 1218, do Pruska k boji proti pohanům (Prusům). Ten se chopil příležitosti a díky Riminské bule od císaře Friedricha II. a listině potvrzené od papeže Řehoře IX. získal absolutní svrchovanost nad zemí vyrvanou pohanům a zemí Chelmskou jak po stránce světské, tak i po stránce duchovní. Někteří historikové dodnes tvrdí, že se tak stalo na základě podvodu ze strany německého řádu. Tato rozhodnutí však byla v rozporu s původním záměrem Konráda, který usiloval o to, aby dobytá Pruská území byla připojena k Polsku. Řádu se během pěti desetiletí podařilo Prusko za cenu těžkých bojů ovládnout a přinutit místní obyvatelstvo k přijetí křesťanství. Na dobytí Pruska se však podílely i křížové výpravy, které do této oblasti směřovaly. Podobně se řád po sloučení s řádem mečových rytířů r. 1237, kdy převzal jeho závazky, začal snažit o christianizaci Pobaltí.

Řád se stal brzy po svém příchodu do Pruska soupeřem polských knížectví, zvláště Mazovska. Jeho iniciativa se brzy zaměřila nejen na východ, ale i na jih a západ. K největšímu napětí mezi sjednocujícím se Polskem a řádem došlo na počátku 14. století. Jednalo se o spor o Pomořany, na které si činilo nároky Polsko, kterému do roku 1226 patřilo, Braniboři a samotný řád. Ve chvíli, kdy se braniborská markrabata pokusila ovládnout Pomoří s Gdaňskem, byl řád polskou stranou požádán o pomoc pro ohrožený Gdaňsk. Řád německých rytířů situaci využil k obsazení Pomořan (1309), díky čemuž Polsko ztratilo na více než 100 let přístup k Baltskému moři. Pomořansko se tak stalo sporným územím a předmětem sporů mezi řádem a Polskem ve 14. a 15. století.

Litevci bojují s německými rytíři (basreliéf ze 14. století na hradě Malbork)

Území Polsko-litevské unie a Řádu německých rytířů v letech 1386–1434

Ve druhé polovině 14. století, po dohodě s Polskem v Kališi roku 1343 a uzavření míru na dobu 66 let, dosahuje Řád zenitu a snaží se ovládnout na východě území Žmudě, na které si však dělá také nárok v té době pohanská Litva. V roce 1385 přijal litevský velkokníže Jagiello a s ním i formálně celá Litva křest. Tím pominuly pro řád důvody snažit se o její christianizaci, přesto se však řád nadále snažil definitivně připojit Žmuď k řádovému státu. Díky křtu se zároveň Jagiello stává i jedním ze dvou nápadníků dědičky polského trůnu Hedwiky (Jadwigy) a dne 13. dubna 1385 se tzv. Krevskou smlouvou, díky volbě polských stavů, stává i polským králem. Korunovací Jagiella o rok později jako Vladislava, vzniklo polsko-litevské soustátí, jedna z největších zemí v tehdejší Evropě, která se rozhodla vší mocí zastavit expanzi Řádového státu.

Dříve však musely být vyřešeny vnitřní rozpory, které byly vyvolány mezi Vladislavem Jagellonským a jeho bratrancem Vytautasem, který byl opomenut při obsazování úřadu zemského správce v Litvě. Ten sice dvakrát přeběhl na stranu rytířů, ale vždy je posléze zradil. Definitivní smír mezi Vytautasem a Vladislavem Jagellonským nastal teprve poté, co byla Vytautasova moc podlomena porážkou ve válce s Tatary. Díky tomu se otevřela cesta ke kompromisu mezi Vytautasem a Jagiellem, který byl zpečetěn dohodami ve Vilně a Radomi (Vilniusko-radomská smlouva). Litva získala uznání své svébytnosti v rámci unie a Vytautas se po získání vytouženého titulu doživotního zemského správce angažoval ve vyvolávání nepokojů v křižácké Žmudi. Jako reakci na tyto nepokoje vyhlásil 14. srpna 1409, teprve před dvěma lety zvolený velmistr Řádu, Ulrich von Jungingen, Polsku a Litvě válku. Stalo se tak po ujištění polského vyslance, že Polsko splní své závazky vůči Litvě, pokud Řád zasáhne v odvetu za podporu vzbouřené Žmudi proti Vytautasovi.

Cílem Řádu německých rytířů v nastupující válce bylo upevnění svých držav, ovládnutí celé Žmudě a případné další získání území na úkor Polska, Litevské knížectví naopak považovalo Žmuď za součást svého území a chtělo ji dostat zpět pod svůj vliv. Polsko mělo zájem získat zpět po sto letech Pomořansko a také Řádem údajně neoprávněně obsazené Drezdenko, v konečné fázi pak definitivní rozbití nebezpečného sousedního Řádového státu. Drezdenko držel Ulrich van der Ost, který se uznal za polského vazala a odkázal ho roku 1402 polskému králi, ale za tři roky nato ho v rozporu s předchozí dohodou postoupil Řádu německých rytířů.

Prolog

Vladislav II. Jagiello se modlí před bitvou

Ihned po vypovězení války obsadili teutonští rytíři Dobrzyńsko, přičemž dobyli tvrze Dobrzyń, Rypin a Lipno. Jagiello se snažil pouze se svým vojskem manévrovat, protože litevská vojska nebyla na válku dostatečně připravena a nemohla mu tak přispěchat na pomoc. I proto se polský král dvakrát vyhnul již nabízené bitvě. Posléze po dobytí Borowniků a Złotoryjí řádem bylo na konci září prostřednictvím českého poselstva sjednáno mezi znepřátelenými stranami 9měsíční příměří do 24. června 1410.

Příměří však samozřejmě neznamenalo konec této tzv. Velké války. Strany ho pilně využívaly k přípravě na nadcházející střetnutí. V zimě 1409–1410 byl na poradě v Brest-Litevsku přijat unijní plán ohledně dalšího pokračování války. Polské vojsko se mělo sejít ve Wolborzi, litevská část vojska u řeky Narvy a pak po spojení společně táhnout na sídelní řádové město Malbork s mohutným hradem. Mezitím bylo českým králem Václavem IV. rozhodnuto ve sporu mezi Německými rytíři a Polskem. Rozsudek z února 1410 přiznával nárok na Dobrzyňsko Polsku a nárok na Žmuď řádu. Pro oba rivaly, ale zvláště pro unii, byl tento výrok neakceptovatelný a bylo jasné, že po vypršení příměří dojde k rozhodujícímu střetnutí.

Jagiello a Vytautas sestavili obrovskou armádu, tvořenou převážně Poláky, Litevci, Tatary, Rusy a Valachy. Dále unie najímala vojáky v Čechách a na Moravě, Rakousích, švýcarských oblastech a i ve Francii. Jagiello také vyslal na území řádu spoustu špehů, kteří ho měli za úkol informovat o pohybu a počtech řádového vojska. Řád německých rytířů se při doplňování armády soustředil na najímání žoldnéřů a tzv. řádových hostů převážně z řad říšského rytířstva. Další vojenskou pomoc hledal v zemích Koruny české (Braniborsko, Lužice, Slezsko), a podobně se obrátili s žádostí na všechny západoevropské dvory. Války se tak na řádové straně účastnili angličtí lučištníci, dánští, španělští, francouzští a italští žoldnéři a samozřejmě množství Němců. Řád také již na sklonku roku 1409 uzavřel v Košicích spojeneckou smlouvu s uherským králem Zikmundem Lucemburským, který si ji dal ale pořádně zaplatit. Zikmund se měl pokusit vojenskou silou odlákat Vytautase od polského vojska, což se však nepodařilo. Řád se musel potýkat i s problémy ve vlastních řadách. Svůj nesouhlas s válkou, vyhlášenou svými bratřími, totiž vyjadřovali i někteří vysoce postavení němečtí rytíři, jako např. Livonský zemský mistr, sídlící na hradě Wenden. Němečtí rytíři očekávali možnost útoku na řádový stát ze dvou směrů, útok polských sil na Pomořansko a Gdaňsk, pro jehož obranu byla vyčleněna podstatná část řádové armády pod vedením Heinricha von Plauen a útok litevských sil na Žmuď, které měla čelit část armády, která zůstala v hradech na východě řádového státu jako byly Ragaine, Ryn, Giżycko a Klaipėda.

V červnu 1410 bylo příměří mezi řádem a unií prodlouženo ještě o 10 dní díky diplomatické iniciativě uherských vyslanců. 26. června vytáhlo polské vojsko z Wolborzi a přes Sajmice na Biskupec. Zde také Jagiello obdržel zprávu, že litevské vojsko je shromážděno u řeky Narew (Narev). 30. června začal Jagiello přepravovat své vojsko pomocí tajně předem připraveného mostu, položeného na lodích a prámech, přes Vislu u Kozienic poblíž kláštera Czerwieňska. Během třídenní přepravy se zároveň dostavila k Jagiellovi druhá část vojska, vedená Vytautasem, která za doprovodu 12 polských korouhví dorazila z prostoru nad řekou Narew. Poté unijní vojsko táhlo přes vsi Žochow, Ježow a Bedzinu až 9. července překročilo hranice a vstoupilo na území řádu. Vrchním velitelem polské části vojska byl při tom zvolen korunní maršálek Zbigniew z Brzezie, litevské části pak velel velkokníže Vytautas. Zaskočená řádová armáda se rozhodla zabránit protivníkovi překročit řeku Drwęcu. Unijní vojsko zatím dále pokračovalo přes Ludborze k městečku Kurzetnik, ležícím na břehu řeky Drwęca. Na její druhé straně se však již usadila řádová armáda, která vybudovala na břehu řeky palisádová opevnění s připravenými děly a houfnicemi, a tak se Jagiello rozhodl vrátit a táhnout se svým vojskem k prameni řeky, aby se vyhnul jejímu zdolávání. Přes Ludborze a Działdow se unijní vojsko přepravilo až k Dąbrownu, které 13. července dobylo z chodu. Většina obyvatel byla pobita, upálena v kostele nebo zajata. Pouze malá část se zachránila pomocí člunů na Dabrowském jezeře. V tuto chvíli již bylo veliteli řádového vojska Ulrichovi zřejmé, že cílem unijního vojska je centrum řádu – hrad a město Malbork. Velmistr vydělil jednotku v síle 3 000 mužů k posílení posádky Malborku, a na 12 místech překonal řeku Drwęcu.

13. června se také v Pomoří udála bitva mezi unijním pohraničním vojskem pod vedením Matěje z Wąsosze, které vtrhlo na území řádu, a vojskem německých rytířů, jemuž velel narychlo povolaný Michal Kuchmeister. Bitva vyzněla ve prospěch řádových vojáků, Matěj z Wąsosze údajně bojiště uprostřed bitvy opustil a demoralizované unijní vojsko pak utrpělo porážku. Mezi zajatými polskými rytíři byl i Jaroslav Iwiňski, poznaňský praporečník, který bojoval až ve Španělsku. O porážce v Pomoří však bylo pomlčeno a král Jagiello se o ní dozvěděl až po bitvě u Grunwaldu.

Řádové vojsko se rozhodlo přehradit unijnímu vojsku cestu a přinutit Jagiella k rozhodující bitvě a tak táhlo přes Lubawu směrem ke Grunwaldu.

V noci ze 14. na 15. července postihla oba znepřátelené vojenské tábory prudká vichřice. Nad polským táborem létaly stany a vytvářely obrazce, které byly vysvětlovány jako znamení osudu. Některým z unijního vojska se zdálo, že na bílé ploše měsíce vidí boj krále a mnicha, který král vyhrál a shodil mnicha z měsíce, což bylo považováno za dobré znamení. Ještě hůře dopadl oné noci křižácký tábor, který byl celý zdevastován a vojáci v táboře se před rozhodující bitvou vůbec nevyspali. 15. července po předchozí vichrné noci se obě vojska setkala u vsi Grunwald v dnešním severovýchodním Polsku na Mazurské jezerní plošině, jihozápadně od dnešního města Olsztyn. Unijní vojsko se položilo po ranním dvoumílovém pochodu nad jezerem Lubienem v lesním porostu, kde kázal Jagiello postavit polní kapli, která by byla chráněna před prudkým větrem. Velitel Zbigniew zatím vyslal několik hlídek severním směrem k vesnici Grunwald. Postupně jak se hlídky vracely, se dozvídal o stoupajícím počtu korouhví řádového vojska, které přibyly do prostoru vsí Grunwald a Tannenberg. Začal se chystat rozhodující okamžik Veliké války – oběma stranami dlouho očekávaná bitva jejich hlavních sil.

Síly protivníků

Časného rána 15. července 1410 se obě armády setkaly poblíž vesnic Grunwald, Tannenberg a Łodowigowo (Ludwigsdorf). Obě armády byly rozmístěny v liniových formacích. Polsko-litevská armáda se rozložila před vesnicemi Łodowigowem a Tannenbergem. Její levé křídlo bylo složeno převážně z polské těžké jízdy. Na pravém křídle unijních sil byla rozmístěna vojska litevského velkoknížete Vytautase, složená převážně z lehké jízdy. Mezi silami na pravém křídle byly prapory z celého Litevského velkovévodství včetně tatarských houfů a pravděpodobně i moldavských žoldáků. Opoziční řádové síly se převážně skládaly z těžké jízdy a pěších oddílů. V jejich řadách se bitvy účastnilo mnoho žoldnéřů z celé Západní Evropy, kteří byli zváni „hosté řádu“.

Přesné množství vojáků na obou stranách se těžko odhaduje. Jsou známé pouze dva spolehlivé zdroje popisující bitvu. Nejlépe dochovaný a nejkompletnější byl napsán Janem Długoszem, který se v něm ale nezmiňuje o přesných počtech účastníků bitvy. Ostatní zdroje ze 16. století poskytují jen krátké a neúplné údaje. Pět měsíců po bitvě, v prosinci 1410, nový řádový velmistr Heinrich von Plauen (též Jindřich z Plavna) zaslal západoevropským vládcům dopisy, ve kterých bitvu popisuje jako boj proti zlým pohanským silám. Tento úhel pohledu byl pak sdílen mnoha kronikáři. Od té doby je toto střetnutí předmětem propagačních kampaní na obou stranách, mnoho autorů např. zveličuje velikost unijních polsko-litevských sil, aby snáze vysvětlilo pro ně nečekaně dramatický výsledek bitvy.

V jedné z pruských kronik je zmíněno, že síly polského krále byly tak početné, že je nedokáže vyjádřit žádná dost vysoká číslice v lidském jazyce. Jeden z anonymních kronikářů německého hanzovního města Lübecku se zmiňuje, že síly Jagiella dosahovaly velikosti 1 700 000 vojáků, síly Vytauta 2 700 000 vojáků (právě tak jako Rusů), kromě 1 500 000 Tatarů. Mezi silami, které pravděpodobně pomáhaly polsko-litevské armádě byli „Saracéni, Turci, pohané z Damašku, Persie a jiných zemí“. Podle Enguerranda de Monstrelet Řád postavil okolo 300 000 lidí, zatímco jeho nepřátelé 600 000 vojáků. Ondřej Řezenský odhaduje polsko-litevské síly na 1 200 000 mužů ve zbrani.

Nynější historikové odhadují velikosti nepřátelských sil na mnohem nižší úrovni. Ludwik Kolankowski odhaduje velikost unijních polsko-litevských sil na 16 až 18 tisíc polských jezdců a 6 až 8 tisíc jezdců lehké litevské jízdy. Řádové síly pak podle něj mohly mít velikost 13 až 15 tisíc těžkých jezdců. Jerzy Dabrowski odhaduje celkovou sílu Jagiellova vojska na 18 000 jízdních Poláků a 11 000 Litevců a Rusů, zatímco síly protivníka na 16 000 vojáků.

Historikové	Polsko	Litva	Další	Řád německých rytířů
Lübecká kronika	1 700 000	2 700 000	1 500 000
Enguerrand de Monstrelet	600 000			300 000
Ondřej z Řezna	1 200 000
Ludwik Kolankowski	18 000 těžká jízda	8 000 lehká jízda		15 000 těžká jízda
Jerzy Dąbrowski	18 000	11 000		16 000 + 3 000 hosté
Henryk Łowmiański	12 000 těžká jízda	7 200 lehká jízda		11 000 těžká jízda
Andrzej Nadolski	20 000	10 000	1000

Bez ohledu na tyto odhady většina historiků do počtu sil započítává pouze jízdu. Kromě 16 000 jízdních disponovalo řádové vojsko ještě zhruba 9 000 pěšáků, lučištníků a střelců z kuše. Obě armády měly také velké vojenské tábory a jiné jednotky, které tvořily zhruba 10 % jejich celkové síly.

Obě armády byly organizovány do praporů, viz díla Jana Długosze Banderia Prutenorum. Každý prapor těžké jízdy byl složen přibližně z 240 rytířů na koních a jejich zbrojnošů a štítonošů. Každý prapor měl své označení a bojoval nezávisle. Litevské prapory byly obvykle menší a složené přibližně ze 180 lehkých jezdců. Složení pěších jednotek (kopiníci, lukostřelci, střelci z kuší) a dělostřelectva není známo.

Síly na obou stranách byly složeny z vojáků mnoha národností a pocházejících z různých zemí. Nehledě na jednotky postavené Polskem, Litevským velkovévodstvím a Německým řádem, bitvy se zúčastnilo mnoho žoldnéřů z celé Evropy (nejvíce z Alsaska, Lotrinska, německých zemí, Slezska, Moravy, Čech a pravděpodobně i Moldavska). Historikové v bývalém Sovětském svazu se pokoušeli neúspěšně zdůrazňovat ruskou roli v bitvě. Například zahrnovali některé prapory, jako např. Smolenský, mezi ruské síly. Snažili se také popisovat bitvu tak, aby z ní vyplynula rozhodující pomoc ruských sborů. Ve skutečnosti je možné považovat za smutný vtip tvrzení, že „bitvu proti fašistickým teutonským silám vyhrály spojené polsko-sovětské síly“ (většina území Litevského velkovévodství byla ve 20. století součástí Sovětského svazu).

Vrchním velitelem polsko-litevských sil byl král Vladislav Jagiello, velitelem polských sil spojeného vojska byl korunní maršálek Zbigniew z Brzezie a litevských sil pak velkokníže Vytautas. Donedávna se věřilo, že vrchním velitelem unijních vojsk byl krakovský mečník Zyndram z Maszkowic, ale tento předpoklad byl založen na špatném překladu popisu boje od kronikáře Jana Długosze. Silám Řádu německých rytířů velel jejich velmistr, Ulrich von Jungingen.

Bitva

Před bitvou u Grunwaldu, Sypniewski Feliks, 1852

Do bitvy se sjeli rytíři z celé Evropy. Dokonce velmistr řádu požádal Vladislava (polského krále) o odložení bitvy o dva týdny z poloviny června, aby mohl dopřát „čest evropskému rytířstvu zúčastnit se vymýcení pohanů“. Vladislav souhlasil, protože i jemu ta doba poskytla možnost další konsolidace armády. Výzbrojně tedy byla převaha na straně řádu a například kanónů měla koalice šestnáct, zatímco řád přes stovku. Nicméně zdroje se v číslech rozcházejí, udává se často vyšší poměr pro koalici, to bylo ale se započítáním v bitvě nepoužitelného trénu. Nejhorší pro koalici bylo, že křižáci v poli platili za nejlepší rytíře světa a například Kuno von Liechtenstein byl mistrem meče, o němž letěly neuvěřitelné zkazky. Také výzbroj a výstroj byla na straně křižáků lepší.

Těsně před bitvou

Po zjištění, že Řádové vojsko se blíží na dohled k tábořícím unijním vojákům začal Vytautas přesvědčovat Jagiella, aby ukončil účast na mších v polních kaplích a sám začal řadit své vojsko. Jagiello však prý dále pokračoval ve mši. Zatím Vytautas a Zbigniew začali urychleně šikovat odpočívající vojsko, které bylo rozloženo v hájích a křovinách u jezera Lubna. Oblast okolo jezera byla kombinací otevřené pláně, mokřin a lesíků. Zvláště bezprostřední okolí jezera bylo silně zalesněno a obsahovalo velké mokřiny, tvořené říčkami, napájejícími jezero.

Německé vojsko zatím zaujalo pozice na vyvýšenině západně od Poláků, mezi vesnicemi Tannenberg a Lodwigowo, sešikováno do 52 praporů. Poblíž Tannenbergu bylo rozmístěno levé křídlo řádové armády a u Lodwigova, ležícího poblíž mokřin, pak pravé. V tuto chvíli nastala pro Řád ta nejvýhodnější chvíle na úder proti nepřipravenému polsko-litevskému vojsku a v tomto smyslu začali i někteří z velitelů naléhat na velmistra von Jungingena. Ten se ale rozhodl pro defenzivní strategii, když před svými rytíři dal rozestavit řadu překážek, které měly zadržet nebo zpomalit postup nepřítele. Za těmito překážkami pak byly rozmístěni střelci z kuší, angličtí lučištníci, pěšáci a dělostřelectvo. Za nimi pak ve dvou řadách nastoupilo rytířstvo. Pravému křídlu velel maršálek Konrad von Liechtenstein, levému pak maršálek Fridrich Wallenrod. Velmistr von Jungingen pak řídil celou bitvu ze středu křižácké formace. Záloha o velikosti zhruba 16 oddílů byla umístěna za středem formace poblíž vesnice Grunwald.

Dva meče – dva řádoví rytíři nabízejí Vladislavovi své meče, Wojciech Kossak

Počáteční rozestavení vojsk

Zatímco velmistr vyčkával a Jagiello dlel na mši, objížděl Vytautas spolu s dalšími veliteli unijní vojsko a šikoval ho k boji. Rozmístění unijních vojáků je ze starých kronik méně zřejmé. Zřejmé je to, že litevské síly tvořily pravé křídlo unijního vojska, přičemž na jeho samém kraji byly rozmístěny tatarské jednotky. Ruské (Smolenské) prapory byly rozmístěny mezi litevskými a polskými silami. Litevští vojáci byli připraveni k boji v mnoha řadách. Většina polské jízdy byla umístěna na levém křídle a středu a stejně jako jejich protivníci stála ve dvou či třech řadách. Ukazuje se také, že byly vyčleněny a připraveny přinejmenším dvě zálohy za hlavní linií vojska. Jedna z nich byla připraveny zasáhnout na levém křídle a druhá přímo ve středu bojové linie. Kromě toho měla unie ještě několik praporů poblíž jezera spolu s pěšími oddíly. Poblíž těchto oddílů měl se svou osobní stráží své stanoviště také samotný Jagiello.

Jakmile Vladislav Jagiello skončil s modlitbami, oblékl si nádhernou zbroj a připojil se k Vytautasovi pozorujícímu německé šiky. Oba velitelé se nemohli odhodlat k vydání rozkazu k bitvě. Ulrichovi von Jungingen bylo zřejmé, že pokud chce uspět se svou strategií, musí vyprovokovat unijní vojska k útoku. Proto podle legendy poslal k polskému králi dva rytíře s obnaženými meči. Ti nabídli Vladislavovi své meče a služby, protože zjevně nemá nikoho, kdo by po jeho boku bojoval. Zatímco polští rytíři byli touto urážkou rozzuřeni, král Vladislav klidně oba meče přijal jako příslib budoucího vítězství. Bylo jasné, že bitvu nelze dále odkládat. Král, obklopený svou šedesátičlennou gardou, složenou z předních rytířů, dal rozkaz k zahájení bitvy. Vytautas ochranou pohrdl, projížděl mezi svými vojáky a povzbuzoval je.

Úvodní fáze

Krátce po deváté hodině byly fanfárami vydány unijnímu vojsku povely k útoku. Všichni polští rytíři byli pro odlišení od nepřátel označeni svazkem slámy na paži a po vyhlášení hesla zapěli svatovojtěšský chorál „Bogurodzica“. Boj začal oboustrannými potyčkami lehké jízdy na obou křídlech a následnou střelbou řádového dělostřelectva na unijní jednotky. Střelba však výjimečně neměla skoro žádný účinek. Snad to bylo způsobeno zvlhlým střelným prachem, což mohla způsobit velká bouře z předešlé noci.

Ústup litevské lehké jízdy

Poté jako první zahájily svůj výpad proti protivníkovu levému křídlu poblíž Tannenbergu litevské jednotky, s cílem zničit protivníkova děla a pěchotu. Útok litevské jízdy byl podporován několika polskými prapory. Jejich divoký nápor nezastavily ani vytvořené překážky a Litevci smetli v divoké jízdě německé pěšáky a rozmetali jejich děla. Postupně se do boje vydaly i polské prapory. Proti litevské lehké jízdě se do protiútoku vydala těžká jízda levého křídla křižáků pod vedením pruského velkomaršála Friedricha Wallenroda. Některé zdroje uvádí, že právě ta způsobila prchající německé pěchotě větší ztráty, než pronásledující Litevci. Tatarská jízda byla náporem Wallenrodových rytířů buď rozbita anebo předstírala porážku a ustoupila.

Litevská a tatarská jízda se dala cestou směrem k mokřinám a lesíkům, kde byla více ve výhodě. Tento manévr byl údajně často používán na východních hranicích Litvy Mongoly. Vytautas, který měl zkušenosti z bitev s nimi, ho tak prý využil v bitvě u Grunwaldu. Každopádně se jeden nebo více praporů řádového vojska pustila za ustupujícími tatarskými voji. Wallenrod s většinou svých rytířů zatím začal získávat na bojišti převahu a litevské i ruské prapory začaly ustupovat podobně jako Tataři. V této fázi boje byl nucen Vytautas povolat záložní jednotky, čímž se snažil stabilizovat pozici.

Ve stejné době, kdy Wallenrod zaměstnával Litevce, von Jungingen nařídil všeobecný útok proti polské linii. Srážka mezi oběma armádami byla tak silná, že byla slyšet na míle daleko. Bitevní linie se zmítala po celé délce fronty asi 3 až 5 km a žádné z obou vojsk nedokázalo postupovat vpřed. V této fázi boje byly obě strany plně zaneprázdněny těžkým bojem, ale na obou stranách ještě nebyly nasazeny zálohy.

Vrcholná fáze

Bitva u Tannenbergu z roku 1483, Berner Chronik, Diebold Schilling

V této střední fázi maršálek řádu von Wallenrod nasadil část své druhé formace do boje proti Litevcům. Zvýšený tlak ze strany řádového vojska donutil Litevce k postupnému ústupu. Vytautas a jeho Litevci se pak dali na skutečný útěk nebo je také někdy uváděno, že se jednalo o předstíraný ústup (viz poznámky). Vytautas a většina Litevců prchala zpět směrem k lesům poblíž jezera, jiní se obrátili směrem k močálům u řeky Marozka. Někteří z těchto vojáků se údajně již do boje nevrátili a prchali až na území Litvy, kde prý rozhlašovali falešné zvěsti o průběhu bitvy a smrti obou nejvyšších unijních velitelů. Řádové prapory, bojující s Litevci, je sledovaly na jejich útěku.

Středověký výjev bitvy (1474 až 1483)

Maršálek von Wallenrod a zbývající prapory z druhé útočné vlny místo stíhání prchajících litevských vojsk zaútočily na pravé křídlo polských vojsk. Stále však byl ve spojení s prapory pronásledujícími Tatary. Okamžitému zhroucení pravého křídla pomohly zabránit tři smolenské prapory a některé litevské jednotky. Tyto prapory zvládly obranný ústup, stabilizující pravé křídlo, s obratem o 90 stupňů oproti jejich původní počáteční pozici. Jeden ze tří smolenských praporů tento manévr zaplatil úplným zničením. Jejich akce však dovolila veliteli polského vojska převést část podpůrných formací na ohrožený úsek a králi nasadit část záloh.

Krakovský komoří se zároveň pokusil zabránit se svou korouhví obklíčení pravého křídla, ale byl napaden německými silami. On sám a jeho korouhevník, Marcin z Wrocimowic, byli zraněni, korouhev spadla na zem a zdálo se na chvíli, že se dostala do rukou německých rytířů. Korouhev komořího krakovského byla hlavní korouhví armády a zároveň byla větší verzí korouhve polského krále. S jejím pádem si mnoho řádových vojáků myslelo, že s ní padl i polský král, a stoupla tak zároveň jejich víra ve vítězství v této bitvě. Záložním praporům polského vojska se však následně povedl protiúder a podařilo se jim zachránit jak komořího, tak i Marcina s korouhví (viz poznámky).

Prapory, pronásledující litevské vojsko, se začaly shromažďovat a znovu se zapojovaly k jednotkám na bojišti. Jejich zvýšené množství začalo nepříznivě působit na polské řady, které začaly před vzrůstajícím tlakem ustupovat. Král byl nucen vyslat do bitvy všechny zbylé zálohy, přičemž část jich měla stabilizovat pravé křídlo unijní armády, část pak vyvinout tlak na střed a pravé křídlo křižáckých vojsk. Díky tomu se bojová linie opět stabilizovala.

Závěrečná fáze

Bitva u Grunwaldu, Wojciech Kossak

Křižácké korouhve, pronásledující litevskou jízdu, se dostaly k zalesněným okrajům, kde byly napadeny z boku skrytými polskými rytíři a znovu se formující litevskou kavalérií. Část křižáků skončila v močálech, kde byli pobiti.

Von Jungingen, který pozoroval problémy unijních vojsk na pravém křídle, nařídil nasazení svých 16 záložních praporů. Jeden z těchto praporů objížděl polskou linii. Tento prapor se dostal do blízkosti krále Jagiella a jeho doprovodu, který ho ihned obklopil, aby zabránil jeho poznání. Zároveň byla také skryta královská korouhev, aby král nebyl poznán. Jeden z německých rytířů se prý od praporu oddělil a zaútočil na samotného krále. Byl však sražen z koně Zbigniewem z Olešnice a na zemi pak členy královské družiny zabit.

Útok polsko-litevského pravého křídla

Tato příhoda spadá údajně do klidnějšího období bitvy, které podle jednoho zdroje bylo způsobeno průtrží mračen. Obě strany během ní přeskupily své řady před vlastním vyvrcholením bitvy. Vytautas využil toto období relativního klidu k novému zformování rozptýlených litevských vojsk a jejich přesunu do týlu řádového vojska. Po rozhoření se boje Jagiello nechal vniknout mezi zaklíněná rytířská vojska polský pěší pluk. Pěchota byla velmi efektivní a způsobila protivníkovi velké ztráty. V dané situaci si velmistr uvědomil nejisté postavení svých vojsk a rozkázal zahájit ústupové boje. Vytautas však mezitím zaútočil s litevskou jízdou do zad řádové armády. Zároveň se mezitím podařilo polskému středu prorazit linii řádových vojsk. Řádová armáda byla rozdělena do dvou obklíčených skupin.

Průnik polské těžké jízdy

Bitva se změnila na zabíjení obklíčených řádových vojáků, zabit byl i po stažení ze svého koně pěšáky velmistr Von Jungingen, po jehož smrti byl odpor většiny německých vojáků zlomen. Poté, co padli nebo byli zajati velitelé, dali se řadoví bojovníci na útěk, pronásledovaní litevskou jízdou. Části řádových vojáků se podařilo uniknout, mnozí, zvláště pěšáci, se rozhodli bránit v křižáckém táboře se zásobami za hradbou zásobovacích vozů svázanými řetězy. Zde se prý strhla asi největší řež a zahynulo zde více vojáků než na samotném grunwaldském poli. Unijní jízda pronásledovala mnoho mil prchajícího nepřítele a podařilo se jí tak pobít nebo zajmout mnoho z řádových vojáků. Stíhání přerušilo až nastupující šero. Po dobytí tábora přikázal polský král rozbít všechny nalezené sudy s vínem, neboť se obával možného útoku řádových vojáků na opilé unijní vojsko. Rozlité víno po bojišti pak prý dalo vzniknout pozdější pověsti o potocích krve.

Obraz Bitwa pod Grunwaldem od Jana Matejky (1878)

Počty padlých v bitvě se značně liší podle jednotlivých autorů a navíc jsou uváděny většinou pouze pro poraženou stranu. Polská strana tvrdila, že řád ztratil 18 000 vojáků a dalších 14 000 bylo zajato, přičemž unijní vojsko přišlo o 5 000 mrtvých a 8 000 zraněných. Z bitvy se prý stěží zachránila desetina řádových bojovníků. Polsko-litevská vojska dobyla v tomto boji 52 nepřátelských korouhví.

Obraz Po bitvě u Grunwaldu z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1924. Král Vladislav přišel pohlédnout na vítězství, pod pahorkem leží s křížem na prsou Ulrich von Jungingen. Za bojovníkem v pancíři a široké přilbě je Jan Sokol z Lamberka a vlevo vedle něho Jan Žižka.

Podle Andrzeje Nadolského bylo zabito 8 000 řádových vojáků v boji a dalších 14 000 vzato do zajetí. Většina z 250 členů řádu byla také zabita, včetně velké části vedení německých rytířů. Nehledě na Ulricha von Jungingena, polsko-litevské síly zabily také velkého maršála Friedricha von Wallenroda, velkého komtura Kuna von Lichtensteina a Albrechta von Schwartzburga, velkého pokladníka Thomase von Merheima.

Markward von Salzbach, brandenburský komtur a major Schomberg ze Sambie byli na Vytautasův rozkaz popraveni po bitvě. Stalo se tak podle polského historika z 19. století Karla Szajnochy proto, že právě nařídili vraždu dvou Vytautasových synků, držených Řádem jako rukojmí, když roku 1392, po Ostorožském míru, uzavřeném s Jagellem, Vytautas vystoupil proti Řádu. Jediným vysokým hodnostářem Řádu, kterému se podařilo uniknout byl vrchní špitálník a komtur z Elbingu Werner von Tettinger. Takové velké zabíjení urozených rytířů bylo ve středověké Evropě dost neobvyklé. To bylo možná způsobeno velkou účastí rolníků na straně unijního vojska, kteří se zapojili v pozdější fázi boje a účastnili se likvidace obklíčených skupinek teutonského vojska. Sedláci, na rozdíl od šlechticů, nemohli přijímat výkupné za zajaté bojovníky a neměli tím takový stimul brát zajatce. Mezi těmi, kterým se poštěstilo, že nebyli zabiti, ale pouze vzati do zajetí, byli Kazimír V., vévoda Štětínský nebo Konrád Bílý, vévoda Olešnický.

Poznámky

1. Litevský ústup: Zde se velmi liší přesný popis toho, co se ve skutečnosti stalo. Jan Dlugosz to vlastně popisuje jako úprk. Také se nezmiňuje o žádném útoku Litevců na týl německých rytířů, naopak tvrdí, že Litevci byli kompletně rozprášeni. Ostatní zdroje přesto tvrdí, že se jednalo o fiktivní ústup. Nejpřesvědčivějším důvodem pro to, že se jednalo o taktickou lest, je dopis psaný velmistrovi řádu někdy mezi lety 1413 a 1417. Ten může být přisuzován očitému svědkovi nebo dokonce účastníkovi, ale je bohužel nepodepsaný. Dopis v podstatě varuje před příliš rázným pronásledováním Litevců a opuštěním formace, což může vyústit v pohromu jako u Tannenbergu. Pro tuto variantu hodnocení ústupu litevských vojsk údajně mluví i to, že podobná taktika byla také používána ze strany Litevců v bojích s Tatary a naopak.

2. Boj o standartu: Někteří historikové se domnívají, že tato událost je pouhým výmyslem kronikářů, podobně jako u některých jiných bitev. Zdroje však potvrzují, že němečtí rytíři věřili, že se něco takového v dané fázi boje událo. Pád nebo ukořistění hlavní standarty bývalo obvykle považováno za konec boje. Zdroje zde uvádí, že bojovníci řádu začali zpívat v domnění svého vítězství triumfální píseň Christ ist erstanden a v této chvíli zdvojnásobili své úsilí v boji proti unijní armádě. Zdá se, že tato píseň byla používána v případě vítězství řádu. Pokus o ukořistění krakovské standarty zřejmě motivovala řádové vojáky ke zvýšenému úsilí.

3. Útok na krále: Kolem útoku na krále je mnoho nejasností. Podle jedné varianty se král ubránil sám, když nepřátelského rytíře sám srazil na zem a Zbigniew z Olešnice ho na zemi dobil. Podle druhé varianty naopak právě Zbigniew, ve chvíli kdy král s napřaženým kopím očekával útok křižáckého rytíře, v polovině zlomeným dřevcem udeřil do boku rytíře a svalil ho s koně. Král ho pak udeřil do tváře až mu odskočila přilba. Poté ho prý nechal, ale vojáci z jeho tělesné stráže ho na místě zabili a pěší vojáci z něj strhali zbroj i oděv. Za odměnu pak Zbigniew byl vyzdvižen na krakovský biskupský stolec a papež Martin V. mu přitom dal dispens od pomazání na kněžství.

Po bitvě

Porážka řádového vojska byla senzací. Po celou noc se vracely do tábora na grundwaldském poli skupiny pronásledovatelů se zajatci a kořistí. Král Jagiello po bitvě z neustálého udílení příkazů zcela ochraptěl a ani druhý den mu nebylo dobře rozumět. Přes noc se spustil déšť, který měl na svědomí smrt mnoha dalších raněných na bojišti.

Následující tři dny zůstalo unijní vojsko na bojišti. Někteří královi rádci na krále naléhali, aby využil vítězství a co nejrychleji táhl k Malborku, ale král se rozhodl jinak. Den po bitvě byla sloužena velká polní mše na oslavu vítězství a uctění mrtvých na obou stranách. Většina zajatců byla po jejich přehlídce propuštěna kromě těch nejbohatších a nejurozenějších, kteří zůstali jako rukojmí. Jejich propuštění bylo provedeno většinou za podmínky, že se 29. září 1410 vrátí zpět do Krakova. Nalezená těla nejvyšších představitelů řádu byla uložena do vozu k převozu do Malborku, těla ostatních komturů a rytířů byla pochována ve farním kostele v Timbargu.

18. července se král dal se svými vojsky na pochod směrem k řádovému sídelnímu městu. Táhl cestou přes vzdávající se města a pevnosti Morąg a Hohenstein (18. a 19. července), Preussmarkt (20. července), Dzierzgow (21. – 23. července), Starytarg (24. července), až 25. července dorazil po 120kilometrovém pochodu k Malborku. V té době však byl již Malbork na obléhání unijními silami připraven. Heinrichu von Plauenovi se do něho podařilo rychle stáhnout se svými 5 000 jezdci a pěšáky, jakmile se dozvěděl o katastrofickém výsledku bitvy u Grunwaldu. Zatímco Jagiellovi se cestou k Malborku poddávaly postupně jeden hrad a jedno město po druhém, von Plauen se rezolutně chopil obrany křižácké pevnosti. 25. července obklíčil Jagiello Malbork a následujícího dne obsadil Němci předem vypálené podhradí – vlastní město Malbork, kde zbyl jen zděný kostel. Samotný mohutný hrad byl obléhán až do poloviny září 1410. Dne 11. září opustil Vytautas pole kvůli epidemii úplavice kosící jeho vojsko a rozhodl se s litevskými vojsky ukončit obléhání. Po dalších osmi dnech odtáhl od Malborku s polským vojskem i samotný král Jagiello a upustil tak od úplného zničení řádu.

Při zpátečním pochodu pak ještě král obsazoval některá města a hrady. Na konci září pak rozpustil většinu svého vojska, ale nechal hlídkovat na hranicích, aby byl připraven na odvetu ze strany řádu. Řád se opravdu rozhodl dobýt zpět ztracené pozice a tak došlo k dalším menším a větším bitvám, jako např. bitva u Koronowa či bitva u Tuchole. 25. a 26. prosince došlo k jednání mezi velmistrem řádu a polským králem v Raciąži ohledně uzavření dočasného příměří, ale k dohodě se nedospělo. Teprve později bylo prostřednictvím pana Petra Safraňce sjednáno měsíční příměří. Trvalého míru bylo dosaženu až 1. února 1411 v Toruni.

Důsledky

Bitva u Grunwaldu změnila po dnešní časy politickou mapu Evropy, zejména té střední a východní. Polsko se definitivně etablovalo jako samostatný a suverénní stát a nějakou dobu dokonce aspirovalo na velmocenskou politiku. Spolu s Litvou se vymanilo z vlivu Řádu německých rytířů, kterému bitva zlomila vaz a jeho vliv pak už jen klesal. Z šedesáti představených řádu jich padesát v bitvě našlo smrt, padl i velmistr řádu Ulrich von Jungingen. Na nedaleký hlavní řádový hrad Malbork se stáhli členové řádu, kteří přežili. A byl to Jan Sokol z Lamberka, který nabídl, že domluví vydání hradu zradou českých žoldnéřů bojujících na straně řádu. Vladislav II. Jagiello tuto možnost odmítl, nezdála se mu příliš čestná a tak se o vydání Malborku s řádem dohadoval další dvě desetiletí, protože dobýt jej útokem nebylo představitelné. Řád německých rytířů dostal ránu, ze které se už nikdy nevzpamatoval a na mapě evropských dějin od té doby prakticky nikdy nehrál významnou roli jako jednotící síla.

Bitva u Grunwaldu byla klíčovou bitvou „Velké války“, drasticky oslabila řád a přenesla iniciativu ve válce do polských rukou. Válku však ještě nerozhodla – váhavý a pomalý postup polského vojska k Malborku umožnil Heinrichovi von Plauen zorganizovat obranu a povolat posily, s nimiž hlavní řádové hlavní sídlo ubránil a přinutil polskou armádu k ústupu. Poté sám zahájil ofenzívu a poměrně rychle dobyl zpět většinu hradů, o které řád přišel. Pak však přišla pro řád další katastrofa, když bylo silné uskupení řádových vojsk rozdrceno poloviční polskou armádou v bitvě u Koronova, čímž iniciativa ve střetech mezi řádem a polským královstvím přešla definitivně na polskou stranu. Toruňský mír, který aktuální válku ukončil, totiž nesplnil hlavně polská očekávání a tak bylo jasné, že v budoucnosti musí dojít nutně k dalším bojům. Díky této dohodě získala Litva Žmuď, ale pouze dočasně po dobu Vytautasova a Vladislavova života. Polsko pak obdrželo území Dobrzynska, ale muselo vyklidit všechny obsazené řádové hrady.

Bitva u Grunwaldu měla také dopad na české dění, byť si to už dnes neuvědomujeme. Především: o dalších deset let později Řád se svojí tehdy propracovanou logistikou a výraznou vojenskou silou nemohl přispěchat na křížovou výpravu proti českým zemím. Proti husitským vojskům se tak postavily méně kvalitní křižácké sbory a ačkoliv v některých momentech nasbíral Zikmund Lucemburský veliké vojsko (např. bitvy na Vítkově se účastnilo zhruba 30 000 vojáků), nedaly se tyto sbory s vojskem pod velením Řádu ani srovnat.

Řád ztratil nejenom část svého území a své nejvýznamnější představitele, ale utrpěl také obrovskou finanční újmu. Ulrich von Jungingen například uzavřel na sklonku roku 1409 v Košicích spojenectví s uherským králem Zikmundem Lucemburským, který si za něj nechal bohatě zaplatit. Rozhodně však nepodpořil řád tak, jak si řádoví rytíři na základě úmluv o spojenectví představovali. Poslal sice do jižního Polska Stibora ze Stibořic, kde následně obsadil Starou Sandoměř, ale Stiborova armáda byla postupně z Polska vytlačena. Za 40 000 zlatých tak křižáci nezískali tu podporu, kterou jim Zikmund sliboval.

Řád byl ustanovením prvního Toruňského míru přinucen zaplatit vítězům také vysoké reparace. Jednalo se o částku 100 000 hřiven pražských grošů.

Z důvodů zadlužení u českého krále Václava IV. došlo z jeho strany roku 1411 k sekularizaci předních řádových držav v Českém království. Zemský komtur Oldřich z Ústí sice proti tomuto kroku oficiálně protestoval, ale nakonec se řád musel podřídit, protože v té době měl na území Českého království zhruba 115 bratří a na pomoc z Prus samozřejmě nebyla žádná naděje. Navíc po prohrané válce nebylo na splacení dluhu ani pomyšlení a tak si ho král Václav IV. vybral tím způsobem, že zabavil řádové komendy na českém území včetně opevněného sídla zemského komtura v Chomutově (komenda v Praze však zůstala ušetřena).

Bitva u Grunwaldu také zachránila české země od příchodu křižáků, kteří by mohli naprosto změnit následný sled revolučních událostí. Nejen to. V této bitvě se Zikmundovi zkomplikovalo dosažení české koruny a také definitivní přijetí koruny říšské. Tu si sice nechal odhlasovat podvodem, ale dělil se o ni s Joštem i Václavem IV., navíc Václavův i Joštův vliv byl nepopiratelný a bez opory v řádu musel Zikmund podstoupit české tažení, v němž utratil jmění, aby korunu nesporně získal na poslední rok svého života.

Na druhou stranu ani polská strana nechtěla a nemohla výrazněji zasáhnout za husitských bouří do bojů v českém království. Polský král Vladislav se snažil využívat českou kartu k diplomatickému nátlaku na císaře Zikmunda a papežskou kurii v pokračujícím konfliktu s řádem. Z pochopitelných důvodů odmítl nabídku kališnických pánů a měst na českou korunu, ale souhlasil s tím, aby husitská delegace o ní jednala s jeho bratrancem Vytautasem. Roku 1423 dokonce polský král slíbil účast na další kruciátě proti kacířským Čechům, ale slib nikdy nedodržel. Husitské bouře zaměstnávaly císaře Zikmunda a jeho spojence, takže nemohl účinně pomoci řádu, což samozřejmě vyhovovalo polským plánům.

Grunwaldská bitva také znamenala neocenitelné zkušenosti pro některé z českých žoldnéřů, které pak mohli zužitkovat za nadcházejících husitských bouří. Některé spekulace předpokládají, že právě zde se Jan Žižka poprvé detailně seznámil při dobývání řádového tábora s provizorní vozovou hradbou ze spížních vozů, jejíž použití pak sám zdokonalil. Podobně se zde mohl setkat i s palcátem, který byl do té doby především používán v polském a ruském prostředí.

Česká účast v bitvě

Jan Žižka, detail na obraze Jana Matejky

Donedávna se mluvilo o české účasti v bitvě pouze na straně unijních vojsk. Služba českých vojáků v polsko-litevském vojsku byla většinou líčena jako akt slovanské vzájemnosti v boji proti germánské expanzi. Ve světle nových výzkumů je však třeba varovat před přílišným důrazem na myšlenku slovanské vzájemnosti v boji proti německým rytířům. Žoldnéři, zvláště ze severní Moravy a Slezska, byli totiž bohatě zastoupeni i v řádovém vojsku.

Verbování do obou vojsk započalo již roku 1409, po vyhlášení války řádem a před rozhodnutím krále Václava IV. ve sporu o Žmuď a Dobrzyńsko. Český král nekladl oběma protivníkům žádné překážky při sjednávání pomoci v Českém království. Za polskou stranu se angažoval při sjednávání vojenské pomoci polský šlechtic Záviš Černý z Garbowa, který byl vedoucím poselstva polského krále. Lackem z Kravař a Helfštejna mu byl představen budoucí velitel českých a moravských žoldnéřů Jan Sokol z Lamberka. Ten pak najal pro polské služby stovky lidí, mezi nimi i známé příslušníky lapkovských tlup. Řádové vojsko se snažilo také najímat žoldnéře ze zemí Koruny české. V Čechách a na Moravě nemělo až takový úspěch jako ve Slezsku, obojí Lužici nebo Braniborsku. Němečtí rytíři platili žoldnéřům dvakrát větší žold než Poláci, ale nehradili jim, na rozdíl od unie, škody, které v průběhu vojny utrpěli.

Ottův slovník naučný přítomnost Jana Žižky z Trocnova v této bitvě zpochybňuje a uvádí, že v době této bitvy byl příliš mladý na to, aby se bitvy mohl účastnit – a účastníkem bitvy tak byl zřejmě jeho strýc. To je ale více než sporné - Jan Žižka vyhlásil roku 1408 nepřátelství Rožmberkům (se souhlasem či přímou podporou Václava IV), takže nemohl být mladý. V roce 1424 zemřel už jako starý muž, takže o 14 let dříve byl na vrcholu sil.

Účast na unijní straně

Polská korouhev, detail na obraze Jana Matejky

Velitelem zhruba 3 000 skupiny žoldnéřů ze zemí Koruny české byl moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka. Ten byl polskému vedoucímu poselstva, Záviši Černému, představen Lackem z Kravař, který měl přátelské styky s polským králem a polskou šlechtou. Ten také převzal, po přijetí polského poselstva dne 24. ledna 1410 v Brně, polskou žádost o pomoc proti řádu německých rytířů. Sám Lacek z Kravař vypravil do Velké války 49. korouhev, kterou vedl jeho hejtman Jan Helm. Pomoc Jana Sokola pak zprostředkoval přesto, že mu Sokol tehdy obsadil jeho hrad Náměšť nad Oslavou. Díky své obratnosti tak vyhověl přání polského krále a zároveň se zbavil svého opovědníka. Jan Sokol z Lamberka pak zformoval pozdější 4. korouhev, ve které se objevili i členové bojových družin z jihomoravských hradů Kraví Hora u Náměště nad Oslavou a Rabštejna včetně Jana Žižky, který byl rok předtím omilostněn králem Václavem IV. Přibližně se podařilo unii naverbovat v zemích Koruny české asi 3 000 – 4 000 bojovníků.

Již v dubnu byl Sokol se svými lidmi v Polsku. V čele 4. korouhve sv. Jiří stál společně se Stanislavem z Dobré Vody. Tato korouhev čítala zhruba 1 500 jezdců. Kromě další, 49. korouhve vedené Janem Helmem, byli někteří Češi a Moravané také přiděleni ke 2. korouhvi, zvané Kurýrská, pod vedením Ondřeje z Brochoczyc a k 50. korouhvi, které velel Gněvoš z Dalevic. První akce, které se 4. korouhev zúčastnila, bylo obsazení koronowského kláštera na prozatímních polsko-pruských hranicích v dubnu 1410. Při červnových srážkách se shromažďujícími se řádovými oddíly na druhé straně Visly neutrpěla korouhev zřejmě žádné významné ztráty. 24. června se tak mohla celá korouhev ve Wolborzi představit Jagiellovi v plné síle. Dále se již připojila k unijnímu vojsku a přesunula se s ním až ke Grunwaldu.

V samotné bitvě byla korouhev sv. Jiří umístěna na pravé křídlo poblíž středu unijní bojové formace. Podle dochovaných zpráv neprokázali Češi a Moravané na pravém křídle zrovna divy statečnosti. Po úprku Vytautasových litevských vojáků se stáhla z bojiště i 4. korouhev. Teprve po dlouhém přemlouvání královských rádců se vrátila na bojiště. Tehdy se však již podařilo situaci na pravém křídle stabilizovat a karta se začala obracet ve prospěch unijního vojska. 4. korouhvi v ten den ale prý Jan Sokol bezprostředně nevelel, neboť byl v šedesátičlenné králově družině spolu s dalším Čechem, Janem Žolavou.

Po bitvě pak celé vojsko táhlo na Malbork, včetně Čechů a Moravanů. Při neúspěšném obléhání Sokol nabídl polskému králi, že mu čeští ozbrojenci ve službách řádu Malborský zámek vydají. Cena za vydání měla činit odpuštění viny a 40 000 zlatých. Král však na radu polských rytířů tuto možnost jako nerytířskou odmítl, na rozdíl od pozdějšího krále, Kazmíra IV., který právě podplacením české posádky roku 1457 Malbork získal.

Po ukončení obléhání polské vojsko cestou na polské území ještě dobývalo některá opevněná sídla a města. Tak byl také dobyt zámek v Radzyni, který byl již od začátku vojny obléhán. Ten byl svěřen do péče právě Jana Sokola z Lamberka a jeho 4. korouhvi. Zde se také podle polského kronikáře Jan Dlugosze podílel na jeho obraně Jan Žižka a z této zprávy se usuzuje, že se s největší pravděpodobností předtím se 4. korouhví účastnil bitvy u Grunwaldu. Někdy se uvádí, že v bitvě u Grunwaldu ztratil Žižka oko, ale v současnosti spíše převažuje názor, že o ně přišel již v dětství, jak by o tom mohla i svědčit Čáslavská kalva, pokud ovšem vskutku náleží Žižkovi.

Mezi účastníky tažení z Čech a Moravy patřili také např. Jindřich z Fulštejna, Markvart ze Zvole, Vilém Kostka z Postupic a Zikmund Pykna z Lichtenburka, který zřejmě při tažení padl.

Účast v řádovém vojsku

Velmistr Ulrich von Jungingen, detail na obraze Jana Matejky

I ve vojsku německých rytířů byla hojná účast žoldnéřů ze zemí Koruny české, a to především z její severní části (severní Čechy a Morava, Slezsko, Lužice). Zahraniční žoldáci byli převážně součástí 29. a 50. korouhve. Mezi účastníky na řádové straně tak byli se svými družinami např. Jan Hlaváč z Ronova, Čeněk z Klinštejna, Jan Chudoba z Vartenberka a Jan Městecký z Opočna, který byl zajat a propuštěn až po roce stráveném v polském vězení. Dalšími žoldnéři na straně řádu byli např. budoucí Žižkův spolubojovník Jan z Rušinova, Jan Zajíc z Hazmburka, Racek Buben z Hrádku, pozdější karlštejnský purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic, Libák z Radovesic, Bohuslav a Beneš Doupovcové z Doupova, Václav z Donína, který žoldnéřům z Čech, Moravy a Slezska velel.

Podle Roberta Ráce, sekretáře velmistra Německého řádu pro Čechy, Moravu a Slezsko, je dokonce možné, že v řádovém vojsku bojoval Jan Žižka.

Je vidět, že čeští a moravští žoldnéři bojovali na obou stranách konfliktu a proto se dnes již upouští od kladení důrazu na slovanskou vzájemnost proti německé rozpínavosti mezi polským a českým národem v bitvě u Grunwaldu. Pro to, na jaké straně budou bojovat, tedy u většiny účastníků nerozhodovaly sympatie k jedné ze dvou znepřátelených stran, nýbrž naděje na dobrý žold.

Ohlasy

Ve většině Evropy mělo vítězství polsko-litevského vojska silný ohlas. Řád se snažil jeho vítězství prezentovat jako katastrofu pro křesťanský svět, protože byl prý poražen pohanským vojskem. Dokazoval to tím, že v unijním vojsku bojovali po boku Poláků také Tataři a další pohanští vojáci.

Z českého prostředí je nejznámější dopis mistra Jana Husa polskému králi Vladislavovi. Zprávu o této bitvě se Hus dozvěděl z listu, který do Čech přinesl Ondřej z Hůrky. V dopisu vyjadřuje radost nad polským vítězstvím, které připisuje moci Ježíše Krista, jenž pokorné povyšuje a pýchu snižuje. Připomíná Vladislavovi Jagellonskému pokoru a nabádá ho ke smíru s uherským králem Zikmundem. Jeho text zní:

Spasení a milost, pokoj i vítězství od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.

Nejjasnější kníže a králi vznešený! Když Oneš z Huorky, Vašeho Veličenstva poslanec, o vítězství chvály hodné svornosti jisté noviny přinesl, velikou v srdci mém radost způsobil, již ani péro vypsati, ani jazyk můj není s to vyjádřiti, jak by slušelo. Vím však, králi nejkřesťanštější, že ne Vaší vznešenosti moc, ale nejvyššího krále pokoje, Pána Ježíše Krista, nepřátele a Vaší důstojnosti pyšné odpůrce a soky ponížila a z přemocného stolce pýchy sesadila a vyvýšila nízké, aby obojí, před očima samého krále pokoje moc majíce, se třásli a jeho pomoc ve svých potřebách vzývali a věděli, že není vítězství leč od něho, jejž nikdo z lidí nemůže přemoci a jenž pokorným dává vítězství a pro pokoru konečně vyvyšuje. Neboť učil častěji říkaje: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen." Naplněno jest obojí. Kde tedy jsou dva meče odpůrců? V pravdě jimi jsou potřeni, jimiž pokoušeli se držeti nízkého. Hle, dva napřáhli - dobrotivosti a pýchy - a mnoho tisíc zničili odporně stísněni. Kde jsou meče, koňové pokrytí a obrnění, ozbrojení, ve které důvěřovali? Kde peníze bez počtu, neb pokladové? Zajisté všecko zmizelo. Nevěřili zpupní, že chudými byli shledáni ti, kteří zásadně neměli důvěry v Pána Ježíše. Pročež, kníže nejjasnější, o tom v mysli moudrosti Vaší uvažujíce, držte se pokory, poněvadž sama povyšuje. Krále následujte, krále pokoje, Pána Ježíše Krista, směřujte k míru s nejjasnějším králem Zikmundem, a bude-li sám něco chtíti ve zpupnosti takové, co s pomocí Pána neučiní, však Vaše Veličenstvo pravé míry pokory se vždy přidržiž, aby nebyla vylita křesťanská krev opětně a nevzešlo veliké nebezpečenství duší. Já však, služebník Kristův neužitečný, neustanu s veškerým lidem pokorně vzývati milost všemohoucího Pána o svornost takovou, aby ji ráčil nejlaskavější Pán dáti. Přeji si též, králi vznešený, z hloubi srdce Vaši osobu očima spatřit tělesnýma, což doufám, že Pán Ježíš Kristus ráčí mi dáti, dopřeje-li přispěti zdaru Vašeho Veličenstva, neb mého kázání, jak se mu líbí. Bůh všemohoucí račiž Vašemu Veličenstvu pomáhati, pro spasitele našeho, prostředníka Boha a lidí, Pána Ježíše Krista. Amen.

Vliv bitvy u Grunwaldu na moderní kulturu

Polsko

Vladislav II. Jagiello v roce 2003 při rekonstrukci bitvy.

Bitva u Grunwaldu je považována za jednu z nejdůležitějších bitev polské historie. Ta je často uvozována ideogramem dvou mečů, které byly prý řádovými posly před bitvou doručeny polskému králi Jagiellovi, aby zvýšily polskou bojechtivost.

Řád Krzyża Grunwaldu, na němž jsou zobrazeny dva meče.

Roku 1914, v předvečer 1. světové války, byl během oslav 500 výročí bitvy v Krakově vztyčen její památník od Antoniho Wiwulského. Ceremoniál se stal příčinou demonstrací uvnitř polské společnosti proti agresivní politice německé říše, včetně násilné germanizace Poláků po rozdělení Polska. Polská básnířka Maria Konopnicka napsala sveřepou polskou patriotickou a protiněmeckou báseň Rota. Ve stejné době polský spisovatel Henryk Sienkiewicz psal svůj román Křižáci (polsky Krzyżacy), jedno ze svých mnoha děl posilujících polského vlasteneckého ducha. Kniha byla převedena roku 1960 do filmové podoby Aleksandrem Fordem pod názvem Křižáci. V současnosti se každoročně koná připomínka Grunwaldské bitvy. Tisíce herců ze všech částí Evropy, představujících středověké bojovníky, mnoho z nich v rytířském brnění, se každoročně v červenci sjíždí na Grunwaldské pole, aby zde znovu předvedli tuto slavnou bitvu. Velká péče je při tom věnována zbraním, zbroji i způsobu vedení boje.

Řád Krzyża Grunwaldu bylo polské vojenské vyznamenání zavedené v roce 1943 velitelem Gwardii Ludowej, které bylo udělováno za hrdinství ve druhé světové válce.

V Polsku existují i sportovní týmy, které jsou pojmenovány po této bitvě, jako např. Grunwald Poznań.

Bělorusko

Vítězství v bitvě u Grunwaldu je také široce respektováno a připomínáno v Bělorusku. V 15. století byly současné země Běloruska totiž součástí Litevského velkoknížectví. Z mnoha jeho měst byly tehdy vysláni vojáci, aby bojovali na Vytautasově straně.

Litva

Vítězství v bitvě u Grunwaldu je synonymní k vrcholu politického a vojenského potenciálu Litevského velkovévodství. Úpadek Řádu německých rytířů ukončil epochu německé expanze a vytvořil předpoklady pro politickou stabilitu, ekonomický růst a relativní kulturní prosperitu Litvy, která trvala do doby rozvoje Moskevského velkoknížectví koncem 16. století. V litevské historické polemice ohledně bitvy se trvale debatuje a polemizuje ohledně role, kterou sehráli z Litvy pocházející polský král Jagiello a jeho bratranec, litevský velkovévoda Vytautas, později obvykle favorizovaný jako národní hrdina.

Přední litevské basketbalové a fotbalové mužstvo se nazývá „Žalgiris“, jako připomínka této slavné bitvy.

Výraz Žalgiris se stal v Litvě symbolem odporu proti cizí nadvládě. Vítězství basketbalového klubu BC Žalgiris Kaunas nad vojenským sportovním mužstvem CSKA Moskva v pozdních osmdesátých letech sloužila jako jeden z emočních podnětů pro rozvoj litevského národního obrození.

Německo

V Německu byla tato bitva také známa jako bitvu u Tannenbergu. V létě roku 1914 proběhla ještě jiná bitva u Tannenbergu mezi Němci a Rusy, která skončila ruskou porážkou. Německou propagandou byla tato bitva pak prezentována jako odveta za porážku před 504 roky.

Rusko a Sovětský svaz

Díky účasti smolenského pluku v bitvě prezentovala sovětská propaganda tuto bitvu jako bitvu polsko-litevsko-ruské koalice proti okupantským Němcům, ignorujíc přitom fakt, že Smolensk v době bitvy byl součástí Litevského velkoknížectví, které využilo rozvratu po mongolské invazi na Rus k expanzi na území ruských knížectví. Bitvy se zúčastnila také korouhev starodubská. Toto město dnes leží v Brjanské oblasti v Rusku.

Korouhve

Polsko (vojsko koruny)

Přesná bojová sestava polských sil není známa. Přesto Jan Długosz ve své Historiæ Poloniæ napsané roku 1455 zaznamenal 51 polských korouhví spolu s jejich popisem, erby a veliteli. Není však jisté, zda se jedná o kompletní seznam. Součástí Polska v této době bylo Velkopolsko, Malopolsko, Červená Rus (země chelmská, země přemyšlská, země halická) a mezi polská léna patřilo Podolí (jihozápadní část), Belžské knížectví (na Červené Rusi), Moldavsko, Plocké knížectví (severozápadní Mazovsko), Mazovské knížectví a Slupské knížectví (v Pomořansku).

dvorské korouhve: Velká korouhev země Krakovské – elitní oddíl vedený Zyndramem z Maszkowic dvorská korouhev „Gończa“ – dvorská rychlá korouhev pod vedením Andrzeje z Brochowic, šlechtice erbu Ozorya Pogońská korouhev – osobní králova korouhev pod Andrzejem Ciołekem z Żelechówa erbu Ciołek a Janem ze Sprowy erbu Odrowąż. V korouhvi se nacházeli litevští i polští rytíři a významní velmoži, také příbuzní krále. korouhev sv. Jiří – čeští a moravští žoldnéři pod vedením Jana Sokola z Lamberka a Zbislávka regionální korouhve: velkopolský erb – Velkopolsko kališský prapor – Kališ sandoměřský prapor – sandoměřská země erb Jeleń – lublinská země leczycký prapor – lęczycká země kujawský erb – kujawská a inowrocławská země sieradzský prapor – sieradzská země wieluńský prapor – wieluńská země, posílený žoldnéři ze Slezska dobrzynský erb – Dobrzyń regionální korouhve (ruské): lwowský prapor – Lwowská země vlajka Přemyšle – Přemyšlská země chełmský erb – Chełmská země erb Podolí – tři prapory z Podolí (rozdělené vzhledem k velkému množství rytířů) erb Haliče – Haličská země mazovské prapory: erb Mazovska – dva prapory mazovského knížete Zemovíta IV. převážně z Płockého knížectví erb Janusze I. – převážně Varšavské knížectví

osobní prapory: Śreniawa – hnězdenský arcibiskup Mikuláš Kurowski Jastrzębiec – pod Jarandou z Brudzewapod Jarandou z Brudzewa Rawicz – kastelán krakovský Krystyn z Ostrówa Leliwa – krakovský vojvoda Jan z Tarnowa Nałęcz – poznaňský vojvoda Sędziwój z Ostroróga Poraj – sandoměřský vojvoda Mikuláš z Michalowa Pobóg – sieradzský vojvoda Jakub z Koniecpole Wieniawa – śremský kastelán z Obiechówa Półkozic – łęczycký vojvoda Jan Ligęza z Bobreku Topór – kastelán wojnický kastelán Ondřej z Tęczyna Zadora – maršálek království polského Zbigniew z Brzezia Starykoń – krakovský podkomoří Pjotr Szafraniec Piława – wiślický kastelán Klemens z Moskorzowa Leliwa – szremský kastelán a velkopolský starosta Vincenc z Granowa Dębno – Dobieslav z Olešnice Leliwa – Spytka z Tarnowa Zaremba – kališský vrchní číšník Marcin ze Sławska Nałęcz – Dobrogost Świdwa ze Samotul Lis – Krystin z Kozieglówa Wadwicz – vrchní královský číšník Jan Mężyk Trąby – podkancléř království polského Mikuláš Trąba Śreniawa – Mikuláš Kmita z Wiśnicze Gryf – rod Gryfů pod Sigmundem z Bobowy Syrokomla – Zaklika Korzekwický Kožlerogové – rod Kožlerogů pod kastelánem wislickým Floriana z Korytnice Benešovec – Jan z Jičína, dobrovolníci z Moravy Strzegom – krakovský podstolník a lvovský starosta Gniewosz z Dalewic, pouze najatí cizí dobrovolníci a žoldáci ze Slezska, Čech a Moravy

Litva

regionální a městské korouhve:

Vytis – litevský kníže Zikmund Korybutovič, deset korouhví Trakai Vilnius Grodno Kaunas Lida Medininkai Smolensk-Orša Smolensk-Mstsislaw Polotsk Vitebsk

Kiev Pinsk Drohiczyn Mielnik Navahrudak Brest Vawkavysk Kremenets Starodub korouhve litevských vazalů: Smolenská země – pod knížetem Lengvenisem

Řád německých rytířů

hlavní korouhve: velmistrovský prapor – velmistr Ulrich von Jungingen menší velmistrovský prapor předvoje maršál Friedrich von Wallenrode velkokomtur Kuno von Liechtenstein velkopreceptor Thomas von Merheim korouhve vazalů a spojenců: hosté řádu – zejména rytíři z Němec a Inflant vedené Kristiánem von Gersdorf němečtí rytíři vestfálští rytíři brunštvičtí rytíři míšeňští rytíři rytíři z Inflant a Porýní švýcarští rytíři pomořanský kníže Kazimír V. olešnický kníže Konrád VII. Varmijské knížecí biskupství Pomezánské biskupství Chełmiňské biskupství Sambijské biskupství regionální korouhve: Culmerland – Nicholas von Renys korouhve komturství: Althausen Elbing Danzig Ragnit Schönsee Strasburg Werder der Weichsel

korouhve měst: Allenstein Bartenstein Balga Brandenburg Braunsberg Bratyan and Neumarkt Elbing Engelsburg Danzig Dirschau Graudenz Heiligenbeil Kulm Königsberg Königsberg-Staré město Lessen Mewe Nessau Osterode Ortelsburg Ragnit Roggenhausen Schlochau Schwetz Stuhm Thorn Tuchel

Odkazy

Literatura

• FUKALA, Radek. Velká válka s křižáky 1409–1411 : světla a stíny grunvaldského vítězství. Praha: Epocha, 2011. 248 s. ISBN 978-80-7425-114-6. 
• KOVAŘÍK, Jiří. Čas stoleté války : (1356-1450) : rytířské bitvy a osudy III. Praha: Mladá fronta, 2006. 346 s. ISBN 80-204-1499-1. 
• TURNBULL, Stephen. Grunwald/Tannenberg 1410 : osudná porážka Řádu německých rytířů. Praha: Grada, 2008. 96 s. ISBN 978-80-247-2376-1. 

Související články

• Křižáci (film, 1960)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bitva u Grunwaldu na Wikimedia Commons
• Bitva u Grunwaldu

Autoritní data	Biblio: 4ae5de9e-f69d-4f28-a1f8-fdfffedcbab2 NKC: ph206854 LCCN: sh85132325 NLI: 987007558299305171 PLWABN: 9810688434705606

Portály: Středověk