Antonín Pelc
Antonín Pelc, během druhé světové války ve Spojených státech užívající též pseudonym Antonín Peel,[1] (16. ledna 1895 Lišany[2] u Rakovníka – 24. března 1967 Praha) byl český karikaturista, malíř a ilustrátor.
| Prof. Antonín Pelc | |
|---|---|
| Narození | 16. ledna 1895 Lišany  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 24. března 1967 (ve věku 72 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Slavín Vyšehradský hřbitov |
| Povolání | pedagog, spisovatel, malíř, karikaturista, učitel, ilustrátor, typograf, grafik a umělecký pedagog |
| Ocenění | národní umělec (1963) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Život
editovatV letech 1913–1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, přesto neunikl koncentračnímu táboru. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Cestoval po světě.
Po druhé světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii.
V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny (1951) a nositelem Řádu práce. V letech 1934–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.[3]
Dílo
editovatVe volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Ve 20. letech se prosadil jako politický karikaturista, publikoval například v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, The New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny atp. Jeho dílo v 50. letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, především beletrie.
V pozdních letech se také věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem. Obrazy:
- Duo
- Atelier II (1936)
- Cyklista (1937)
- Venkovské zátiší
- Zátiší u okna
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ (red). Propagandistické karikatury Antonína Pelce. Moderní dějiny.cz [online]. 2013-06-23 [cit. 2023-02-01]. Dostupné online.
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Lišany
- ↑ Seznam členů SVU Mánes
Literatura
editovat- Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. díl, N-Ž, ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995; s. 1012-1013.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Pelc na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Pelc
Autor Antonín Pelc ve Wikizdrojích (anglicky)- Antonín Pelc na stránkách Rabasovy galerie Rakovník
- Portrét A. Pelce od Václava Chocholy
- Antonín Pelc v informačním systému abART
