Valentin Gluško
Valentin Petrovič Gluško – rusky Валентин Петрович Глушко (* 2. září 1908 Oděsa, Ukrajina – 10. leden 1989 Moskva ) byl sovětský a ruský vědec, konstruktér raketových motorů.
Životopis
Mládí
Už jako chlapec se o vesmír, kosmonautiku velice zajímal a založil kroužek mladých amatérů při Oděsské astronomické observatoři., od svých 15 let (tj.roku 1923) si dopisoval s Ciolkovským a o rok později začal publikovat první své populárně vědecké a odborné práce. V letech 1919-1924 absolvoval v Oděse reálnou školu a ve škole vedl Kroužek společnosti přátel osvěty.
Praxe a další studium
Po ukončení školy pracoval v armaturce Elektrometall jako zámečník a soustružník. Napsal první knihu, články do novin a časopisů. Ve svých 17 letech (r.1925) se dostal na Leningradskou státní univerzitu. Kvůli nedostatku peněz si přivydělával na studium v dílnách vědeckého ústavu P.F.Lesgafta, pak jako zeměměřič Leningradské hlavní geodetické správy. Studium ukončil roku 1929.[1] O jeho závěrečnou diplomovou práci projevila zájem i armáda a také byla předána Výboru pro vynálezy.
Konstruktér
V roce 1929 byl zaměstnán v Laboratoři dynamiky plynů (Gazodinamičeskija laboratorija GDL) jako vedoucí jednoho z útvarů. V roce 1930 zahájil výrobu prvního ruského kapalinového raketového motoru ORM-1, zpracovával plány dalších, navrhoval různé druhy paliv, podal několik patentů, začal přednášet. V Leningradu ae oženil se Světlanou Georgijevskou (spisovatelka), v roce 1933 se však rozešli.
Moskva a vězení
V roce 1934 byl převelen do Moskvy, kde převzal místo náčelníka oddělení RNII (Reaktivnyj naučno-issledovatelskij institut) a zde i na vojenských školách vedl další série přednášek. Pokračuje v psaní odborných prací, ve vývoji motorů pro raketoplány a křídlaté rakety.
V roce 1938 je v rámci stalinských čistek zatčen[1] NKVD on i další členové vedení RNII, při mučení udává jako svého spolupachatele konstruktéra Sergeje Koroljova. Soudem je odsouzen na 8 let do tábora nucených prací, nicméně jako vězeň dál pracoval na vědeckých úkolech u Tušinského závodu leteckých motorů, pak byl odeslán do Kazaně. Pokračuje ve vyvíjení série dalších raketových motorů. Jako potřebný odborník byl roku 1944 z vězení podmínečně propuštěn a téhož roku byl Gluško jmenován hlavním konstruktérem OKB-SD. Zcela rehabilitován byl až v roce 1956. V roce 1945 se stal přednostou katedry reaktivních motorů Kazaňského leteckého institutu a na podzim téhož roku povýšen do hodnosti podplukovníka.[1]
Poválečný život
Po skončení války byl vyslán spolu s Koroljovem a dalšími 20 inženýry z Kazaně jako člen komise do Německa zkoumat válečnou kořist německé raketové techniky[1]. V roce 1946 se stal hlavním raketovým konstruktérem OKB č.456 v Chimsk. Mimo vyvíjení dalších motorů pokračoval v přednáškové činnosti.
V roce 1953 byl zvolen členem-korenspondentem Akademie věd SSSR a byl mu udělen titul doktora. O pět let později byl akademïkem. V letech 1965-1989 byl předsedou Vědecké rady pro problémy kapalných paliv, byl také šéfredaktorem encyklopedie Kosmonautika a vedoucím řady výborů.
Byl členem KSSS od 1956 a jako významný komunista byl zvolen delegátem XXI. až XXVII. sjezdu KSSS a od r. 1976 byl členem ÚV KSSS.
V roce 1974 byl jmenován generálním konstruktérem NPO Eněrgija a byl jím tři roky. Byl konstruktérem kapalinových motorů pro rakety Vostok, Kosmos a Proton. Byl iniciátorem raketového kosmického systému Eněrgija, který zahrnoval jak nosič a dopravu měsíční lodí LEK na Měsíc, tak vybudování základny kosmonautů na Měsíci. Plán byl nakonec vedením SSSR zamítnut pro velké náklady. Z jeho projektu se vyvinul systém Energije–Buran[1] a později i orbitální stanice Mir.
Řídil projekty kosmických lodí Sojuz, Sojuz-T, Sojuz-TM, orbitální stanice Saljut, nové rakety Zarja.
Od roku 1976 byl i řádným členem Mezinárodní akademie astronautiky. Měl čtyři děti: dcera Eugenie *1938, dceru Jelenu *1948), syna Jurije *1952) a syna Alexandra *1972).
Zemřel ve svých 80 letech v roce 1989.
Ocenění
- Hrdina socialistické práce 1956, 1961
- Řád Lenina 1956, 1958, 1961, 1968, 1978
- Řád Říjnové revoluce 1971
- Nositel Leninovy ceny 1957
- Nositel Státní ceny 1967, 1984
- Nositel Zlaté medaile K.E.Ciolkovského 1958
- Diplom Paula Tissandiera od FAI 1967
- Čestné občanství řady měst, v řadě z nich má pomník či pamětní desku
- Byl po něm pojmenován jeden z kráterů na Měsíci
- Někdejší RNII, pak podnik NPO Eněrgomaš byl pojmenován jeho jménem (Imeni..)
- V roce 2005 byla Mezinárodní akademií pro rozvoj duchovního dědictví světových národů při UNESCO založena Mezinárodní cena akademika V. P. Gluška. Cena je určena těm vědcům nebo kolektivům, kteří se výrazným způsobem zasloužili o popularizaci vědy v domácí i zahraniční literatuře odborné, ale i beletrii a publicistice. Návrhy přijímá a ceny uděluje Presidium této Akademie
- a desítky dalších i mezinárodních ocenění
Psané dílo
- 1924 Problém využívání planet (první verze knihy)
- 1929 Diplomová práce
- Helioraketoplán
- Kov jako výbušnina
- 1935 Rakety a jejich vybavení a použití
- 1936 Kapalné raketové palivo pro reaktivní motory
- 1948 Základy stavby reaktivních motorů na kapalné palivo
Odkazy
Reference
Související články
Externí odkazy