Dečky

Bezprostředně poté, co jsem se narodila, začala mi moje babička chystat výbavu. Předpokládám, že okamžitě poté, co zjistila, že má třetí vnučku, běžela do fronty na froté ručníky do "partiovky". Za 24 let, které mě tehdy dělily od svatby, zaplnila mnoho fochů skříní ručníky, "cejchami", porculánem a také vlastnoručně vyšívanými ubrusy a dečkami. Jako malé i větší dítě jsem milovala chvíle, kdy seděla na židli či kanapi, prozpěvovala mariánské písně a sázela jeden steh za druhým. Já jsem jí navlékala bavlnky, protože jsem měla lepší oči.

Když jsem se vdávala za architekta s názorem, bylo jasné, že v našich minimalisticky zařízených interiérech nebudou mít babininy dečky ani růžičkový servis na růžích ustláno. První Vánoce jsme proto jedli z jednobarevných talířů na stole bez ubrusu.

Jenže za rok už babina nebyla. A taky jsme měli dítě a nic s čistotou interiéru (doslovně i obrazně) nezatočí tolik jako děti. A tak se u nás postupně tak nějak polehoučku, s architektovou láskou ke mně a s mojí láskou k babině dečky začaly objevovat stejně tak jako růžičkový porcelán. Jasně, kdyby se na návštěvu ohlásil Mies van der Rohe, okamžitě to schováme. Jenže chodí jenom rodina a přátelé, tak pohoda.

Letos dostaly vánoční dečky ještě další rozměr. Zatímco já jsem v kuchyni pekla vánočku (jedině tu podle receptu mužova dědečka), on uklidil obývák. A našel, vyžehlil a umístil babininy dečky. Všechny přesně tam, kam patří. 

Jestli tohle není láska, tak už nevím. A já si furt stěžuju, že mám málo romantiky....

Přeju vám krásné Vánoce se všemi a vším, koho a co máte rádi! 

Rybovka

Mám takový imaginární seznam věcí, které bych chtěla stihnout dřív, než umřu. Už skoro třicet let je na něm položka "zazpívat si Rybovku se sborem" a pevně věřím, že na rozdíl od jiných - často praštěných - přání, se mi tohle jednou povede.
Nevím, jestli bude mít podobný seznam moje nyní jedenáctiletá dcera. Ale pokud ano, tohle přání už tam mít nebude. Ona totiž zpívala Rybovku už letos.
Byla jsem připravená, že mě to dojme. Jsem plačka a už jsem tu psala o tom, jak bulím na všech dětských produkcích, besídkách a koncertech. Bulela jsem dokonce i na první školkové besídce našeho prvorozence, kdy všechny děti roztomile dělaly hlavičkou bimbam za zpěvu Dády Patrasové. Všechny až na to naše, které tam naštvaně sedělo a odmítalo se propůjčit takovým stupiditám. Dneska už bulím u jeho hry na varhany, protože to je, přátelé, fakt něco.
Znám se a proto jsem se na koncert vybavila kapesníky a čekala. Věřte mi, ustála jsem to dlouho. I když bylo dojemné, jak křehce působí mezi podstatně staršími sboristy moje malá holčička. I když hráli a zpívali fakt dobře. Držela jsem se, užívala si to. A pak to přišlo. V tom forte u "zaplesej duše čistá!" Nevím, jestli jsem duše čistá, ale plesala jsem. A už fakt bulela....
Tak mám na seznamu další přání. Slyšet tu Rybovku od Sáry ještě mockrát. A děkuju! <3

Jak nakupuje muž...

Můj muž má nekonečně mnoho předností. Má-li už nějakou tu vadu, vždy se jedná o zanedbatelnou drobnost. Slovy klasika, a tiny little baby hiccup….Tou největší drobností je ta, že moc neumí nakupovat. Respektive umí, ale to se týká nářadí a materiálu v Bauhausu. Zbytek trochu pokulhává. Projevilo se to krátce po svatbě, kdy jsme coby velmi nemajetní novomanželé živořili z mého nástupního platu v poradně a z jeho občasného přivýdělku při studiu. Jednou mi do práce volal, jestli má koupit něco k večeři. Bylo krátce před výplatou, proto jsem zvolila lacinou variantu večeře a můj milý dostal instrukce, aby koupil „chleba a něco na něj“. To něco byla v mých představách Lučina nebo deset deka šunkového salámu, bohužel jsem si tuhle představu nechala pro sebe. Muž donesl naditou tašku, ze které postupně tahal balíčky, z nichž na mě šly mrákoty. Dva druhy francouzského sýra, zelené a červené papriky (v lednu!!) a konečně dvě nožky čabajské klobásy, protože byla v akci! (rozuměj místo 289 Kč za kilo stála jen 269 Kč..). Hořce jsem mužův nákup oplakala a od té doby dostával instrukce mnohem přesnější .

Několik let jsem se trochu děsila narozenin, svátků a výročí, protože jsem dostávala květiny. Každá žena má ráda květiny. Já mám ráda jarní, které voní, letní, které vypadají jako natrhané na louce, zvládnu i růže. Ale můj muž je architekt a tím je řečeno vše. Architekti mají rádi neobvyklé tvary, jejich fantazie je bezbřehá a nebojí se odvážných kombinací. Několik let proto můj milý chodil do květinářství, kde uměli uvázat to, co splňovalo představu architekta o pěkné kytici… Takže to byl vždycky nějaký podivný kokon či chrchel a kolem něho divné chroští…. Naštěstí postupně muž naznal, že větší nadšení jevím z méně futuristických tvarů, takže posledních několik let mám z květinových darů radost nefalšovanou. Jsou barevné, voňavé a netrčí z nich mrakodrap.

Další kapitolou je nakupování vánočních dárků. Kamarádky se mě občas ptají, proč si dárky nekupuju sama. Jenže já jsem pořád malá holka, co má ráda překvapení, takže si Ježíškovi píšu o sníh, světový mír a „něco dalšího“. Podobně jako u těch potravin jsem tomu po několika prvních letech dala trochu rámec a postupně jsem Ježíškovi zakázala domácí potřeby (chlebníkem, držákem na papírové utěrky, konvicí na čaj a chňapkami jsem už obdařena byla) a Ikeu (tytéž dreky jako v domácích potřebách, jen rádoby designové). Na zbytek přišel Ježíšek sám, v posledních letech chodí třeba do klenotnictví, kde se blbě vybrat nedá, třikrát dostal šanci koupit mi peněženku, protože mi pokaždé nějakou ukradli, takže po dvaceti společných letech dostávám opravdu pěkné dárky, ze kterých mám radost, nestydím se říci upřímnou. Dostávám i CD (máme podobný hudební vkus plus nějaké ty moje zpěvačky s chraplákem a sexy zpěváci s chraplákem) a knihy. Knihy Ježíškovi vždycky šly… teda až na Toulky českou minulostí, které jsem začala dostávat po dvou dílech pravidelně, aniž bych kdykoli otevřela jediný na déle než deset minut, ale to nevadí, v důchodu jako když je najdu. Těch dílů je tuším čtrnáct a dost se mi ulevilo, když vydávání skončilo. Od té doby dostávám svého oblíbeného Halíka, ke kterému přibyli i Vácha a Satoria. Jsem spokojená a čtu je ráda.

Letos muž překvapil a knihu jsem dostala i k narozeninám. Marta Davouze, Dům v Bretani. Nu což, o té babě jsem sice nikdy neslyšela, ale obálka měla celkem pěknou barvu a Bretaň je naše vysněná destinace, kam jednou, až budou peníze a nebudeme s sebou muset brát děti, určitě vyrazíme. Podotýkám, že jsem si k Vánocům od rodičů koupila po dlouhé době, kdy si nové knihy (s výjimkou odborných) půjčuju od kamarádek nebo v knihovně, hned čtyři kusy beletrie a nemůžu se dočkat, až se do nich budu moci pustit. Z lásky k muži jsem však upřednostnila Martu. Po několika prvních stránkách jsem začala propadat trochu malomyslnosti, nicméně já jsem velmi zodpovědný čtenář a knihy dočítám. Dokonce i  takové knihy, které stylem vykrádají Petera Maylea, aniž by mu dosahovaly ke kotníkům, a kde jedinou literární erudicí autorky je to, že a umí používat přechodníky. Alespoň to má velká písmena, takže na to dobře vidím a dá se to snad přečíst rychle.

Ve snaze rychle knihu dočíst a dočkat se těch, na které se těším, jsem si ji vzala i včera do autobusu, kterým jsem jela do práce.  Kromě toho, že jsem rukavicemi nenápadně zakrývala ilustrace, aby si spolucestující nemysleli, že čtu třeba Emil a jeho detektivové (mimochodem ilustrátor si říká Pure Beauty!), jsem díky zpoždění autobusu urazila slušný kus.

Můj muž mě zná a asi tuší, že když mě kniha zaujme, přestane dlít na nočním stolku a je v mé společnosti k vidění i na gauči v obýváku, ty největší pecky se mnou i vaří v kuchyni. Proto když mě viděl, jak čtu na gauči, s nadějí v hlase se zeptal, jestli se mi to líbí. Chvilku jsem chtěla lhát, ale tím jsem riskovala, že budu po vzoru Toulek dostávat několik dalších let tuhle paní. Tak jsem to láskyplně, ale upřímně vysypala.  Že to vůbec není o Bretani, jen se paní potřebuje sebeprezentovat, a že znalost přechodníků ještě talent nedělá, a že jako číst se to dá, ale další knihy už od té paní nepotřebuju. A taky jsem se zeptala, jak na tuhle autorku vůbec přišel. Prý o knize slyšel v rádiu. A prý je ta paní bývalá Železná, manželka legendárního ředitele, kterému se v sobotu dalo volat. Tím to asi zabil….
Vracím se k autorům, kteří místo peněz disponují literárním talentem. A můj muž dostane další seznam J

Úklid

To vám bylo tak.... chtěla jsem, aby si holky přebraly plyšáky. Všechny naše děti milovaly plyšáky a máme jich snad stovky, takže to vypadá, že se brzy budeme muset z domu vystěhovat, protože pro lidi tu už nebude místo. Když jsem šla včera večer před spaním dát holčičkám pusu, tu mladší jsem musela - zpocenou a obávám se že i trochu přidušenou - vyhrabat z laviny plyšových potvor.

Domluvila jsem se s dcerami, že nachystáme čtyři hromady - na té první jich může být pro každou z nich deset, ty s nimi zůstanou v pokoji, potažmo v posteli. Druhá hromada poputuje do brněnského Klokánku, aby udělala radost jiným dětem. Třetí hromada (mnou pečlivě vybraná) se zabydlí u mě v práci, aby mi pomáhala zpracovávat dětská traumata nebo něco podobně důležitého.... Čtvrtá poputuje na půdu a její obyvatelé budou moci někdy v budoucnu vystřídat šťastlivce, kteří zůstali v dětském pokoji.... Děvčata pečlivě probírala, třídila... a pak mě k výsledku zavolala.

Celá šťastná, že se těch lapačů prachu zbavíme, jsem začala ukládat hračky do krabic a pytlů. Než jsem v hromadě na charitu našla Matějovo koťátko, se kterým šel první den do školky... Kryštofova obr medvěda, kterého dostal ke druhým narozeninám a zalézal s ním do stanu, kde si patrně batolecí řečí stěžoval na vpád mladšího vetřelce do naší rodiny... Pejska, se kterým se tříletý Matěj fotil ve školce... Medvídka, kterého jsem koupila Sáře, když měla ve dvou letech ty vysoké horečky.... Pandu, kterého Ráchel dostala za tu první hospitalizaci s narkózou.... Žirafu, kterou mi Jakub koupil k prvním společným Vánocům... atakdále atakdále.... Musela jsem se jít vydýchat...

Jaký je výsledek?

Hromada na charitu je celkem malá, ale něco jsme s holkama zvládly... převážně plyšáky, které rozdávali v posledních letech v Bille, McDonaldu nebo ve školce ve "Sluníčkovém obchodu" (což je habaďůra na děti, aby byly celý půlrok hodné, protože za odměnu si pak budou moci nasbíraná sluníčka vyměnit za igelitku dreků, kterých se potřeboval někdo zbavit). Plyšáky, kteří nemají historii a nevyvolávají vzpomínky.

Hromada do práce je taky snesitelná, tam jsou převážně malí plyšáci, kteří nezaberou moc místa, zas jako úplný blázen snad nejsem...

Hromada na půdu je obrovská. Fakt jsem se snažila.... A fakt to nešlo. Nikdo mě nepřipravil na to, jak rychle ty děti porostou....

Tak ale přece budeme mít snad nějaká ta vnoučata, ne? Navíc, viděli jste Toy story? Já mockrát a pokaždé u toho brečím :) přece si to nemůžu vzít na svědomí a poslat všechny ty přátele k nějakému Mazlovi jen proto, že jde Andy na vysokou....  :)

https://www.youtube.com/watch?v=ElhbTsKsros

Milá ČT....

Milá Česká televize,
k titulku ranního zpravodajství "Sníh a mráz sužuje Česko" zhruba tolik:

1. Nás to nijak zásadně nesužuje. Přála bych ti dnes ráno vidět děti na bobech na cestě do školy. Sužované občany si představuju jinak. Děti tvoří celkem velké procento občanů ČR. Zkus se jich zeptat, co na sníh říkají.
2. Když napadne sníh, zmizí ve městech psí tyvíšco, všechno se projasní a prozáří, občas dokonce i jindy zachmuřené obličeje kolemjdoucích.
3. Pokud jde o řidiče, ano, mají to těžší. Ale dneska jsem na hlavní viděla několik magorů, kteří si to hasili, jako by se nechumelilo. Pokud skončí ve škarpě, není to vina toho sněhu.
4. Jsem řidič, bydlím v prdelíně na kopci a do města jezdím denně. Takže mám zkušenosti s provozem v zimě a určitě nejsem naivní.
5. Pokud jde o silničáře, tohle je jejich práce, víme?
6. Pokud jde o občany, kteří musí ráno odházet cestu před domem, aerobní cvičení je zdraví prospěšné a občané pracující hlavou si ji konečně můžou pročistit.
5. Ta česká vlastnost, která mi tak moc vadí, totiž ubrblanost, nasranost, potřeba najít na všem a na každém to špatné, mi hrozně leze na nervy. Myslím si, že veřejnoprávní médium by ji přiživovat nemuselo.
6. Není z každé zprávy potřeba udělat bojovku, horor či katastrofu. Lidi se na ty zprávy podívají i tak.
7. Posaď konečně tu Voldánovou na saně. Čekáme na to spoustu let.

S pozdravem koncesionářka

Kabelka

Jeden by si myslel, že když máte děti už šestnáct let, zvyknete si a spousta situací už vás z míry nevyvede. Jedna z nich je třeba obdarovávání. Děti vám řadu let dávají ne vždy nutně zdařilé výtvory, které musíte hlasitě obdivovat. Tento rok jsem například dostala od nejmladší dcery ruličku od toaletního papíru, která je šišatě polepena balícím papírem... kdybyste náhodou nepochopili, je to kelímek. Ten si naštěstí můžu "odnést do práce", nemusím ho vystavit na čestné místo v obývacím pokoji nebo ho dokonce - ó má hrůzo - nosit na veřejnosti. Později, když děti disponují kapesným, začnete dostávat různé dary, které občas nosit musíte. Přežila jsem ledacos, nosila jsem na krku lahvičku s kamennou drtí zavěšenou na kůži, náušnice, ze kterých mi černaly uši, šátek s vyobrazenými řetězy v dost příšerné barevné kombinaci. Opravdu jsem si myslela, že jsem otrlá matka. Nejsem. Letošní Vánoce mi sebraly veškeré iluze.
Muž mě nenápadně varoval dopředu, že dárek od devítileté dcery bude letos dost kalibr, tak ať se psychicky připravím. Tudíž ve chvíli, kdy mi dcera s rozzářeným pohledem u stromečku předala ozdobenou krabici s překvapením, zhluboka jsem se nadechla, mrkla na muže, že jako vím a budu nadšená, a otevřela krabici....
V krabici ležela ta nejošklivější kabelka, kterou jsem kdy viděla. Nemám ráda hnědou barvu. Nemám jedinou hnědou část oblečení, jediné hnědé boty, jedinou kabelku. Teda neměla jsem. Až doteď. A řeknu vám, není hnědá jako hnědá. Takže teď mám kabelku v barvě toho, co sbíráme po psovi, když mu nesednou granule. A tu krásu zdobí prosím pěkně obrovská mašle.....
Byla jsem připravená, ale stejně jsem to neustála. Smích jsem skrývala kašláním, hlasitými výkřiky překvapení, nutností jít si pro kapesník.
Když dcera, opakovaně ujištěná o tom, jak krásný dar mi vybrala, spokojeně usnula, muž mi vyprávěl historii toho daru. Na jedné akci, na které jsme s dětmi na podzim byli, tuto krásnou kabelku někdo daroval do charitativního bazaru. (Předpokládám, že mu to trhalo srdce :) ). Tam ji objevila dcera a rychle utíkala za tatínkem, aby jí půjčil peníze, aby jí tuto nádheru nikdo nevyfoukl. Protože maminka je kabelková a takhle krásnou ještě nemá... Ukořistila ji, dokonce ji dostala zadarmo. Její nadšení neznalo mezí.

Už dlouho jsme se s mužem tak nenasmáli jako na Štědrý večer. Říkala jsem, že se do toho musím podívat, jestli mi tam předchozí majitelka nezanechala třeba umělý chrup. Dokola jsme si přehrávali scénky z našeho oblíbeného filmu Láska jako trám. "To je, Blážo, co? To ani nedejcháš, jaká je to krása..." :)
Spřádali jsme plány, kam všude si kabelku vezmu. V pátek máme v kostele obnovit manželský slib, prý s tím bude mít můj muž celkem problém, pokud se mi bude tohle bimbat na rameni.
Dnes jsme jeli ke tchýni na oběd. Slavnostně jsem kabelku naplnila a donesla dolů, abych si ji nezapomněla vzít. (Cestou jsem si teda zase musela odskočit do koupelny, abych se dost vysmála....). Ve svátečních šatech, luxusním kabátě z Paříže a v kozačkách na vysokém podpatku. Elegance sama. A k tomu posraně hnědou kabelku. S mašlí. Dcera okamžitě zjihla, zamilovaně se dívala na mě i na kabelku a mně cukaly koutky. Nicméně tohle jsem už ustála.
Cestou jsme se stavovali ve vinotéce pro víno. Paní prodavačka mohla na mé kabelce oči nechat. Výraz v tváři tedy závistivý neměla, zjevně je to přející žena. Já jsem nasadila výraz "sebevědomé ženy si trochu té extravagance dovolit mohou". Jsem velká holka. A to je prima.

P.S. Zuby tam nebyly.
P.S. Ale smrdí to, jako kdyby byly.
P.S.S. Za mírný poplatek půjčím. Ale musíte dávat pozor, aby vám tu krásu nikdo neukradl....

Člověk by to málem prošvihl…

Určitě jste už letos viděli nějaké jímavé video, jehož poselstvím je, abychom pro vánoční přípravy nezapomněli na to důležité. Totiž na ty děti, pro které všechno chystáme. Také jsem jedno takové video viděla, zaslzela jsem a pak si řekla, že to se mně nestane, protože já mám přece priority srovnané.

Vánoce se letos na můj vkus blíží moc rychle. Je toho spousta, co nestíhám. V noci pomalu přestávám klidně usínat, hlavou mi víří všechny ty fiktivní seznamy, co je třeba upéct, dokoupit, zabalit, uklidit. Do toho vánoční besídky, koncerty v hudebce, práce, kde se to s koncem roku nějak hromadí.

Včera jsem zmateně pobíhala s rukama od těsta neuklizenou kuchyní a právě, když mi hlavou běželo, jak to letos určitě nemůžu stihnout, začalo sněžit. Po pár hodinách jsme byli zachumelení jak broučci a byla to nádhera. A pak syna napadlo, jestli by na zahradu nemohl jít vyzkoušet snowboard… Rázem chtěli ven všichni. V první chvíli jsem to málem zatrhla. Protože to znamenalo umýt ruce od těsta a jít se zdržovat hledáním zimních kombinéz, lyžařských rukavic, zazimovaných bobů. Přišlo mi, že na to nemám čas, chtěla jsem svou nechuť svést na to, že už je stejně tma. Naštěstí jsem se vzpamatovala včas. A tak jsme všechno pohledali, děti se oblékly a vyrazily na zahradu užít si sněhu.

V jednu chvíli, kdy se po mně nejmladší dcera právě chystala hodit sněhovou kouli, mi to došlo. Být to v reklamě, řeknu si, že je to skoro až přehnaný vánoční kýč… ty rozzářené dětské oči, zrůžovělé tváře, smích, sníh… chybělo snad jen cinkání rolniček…  Téměř tomu člověk nevěří. Vánoční kouzlo. Opravdické, nenahrané v barrandovském ateliéru.

A přitom stačilo tak málo, abych ho mohla zažít. Ale stačilo ještě méně, abych ho prošvihla. Zrovna já, která si nadutě myslí, že má srovnané priority.

Tak krásné poslední dny do Vánoc a ať nám vánoční kouzlo neuteče mezi prsty!